Článek
Už jsem nechtěla být otrokem práce
Od devatenácti let jsem pracovala nepřetržitě. Začínala jsem jako účetní a postupně se vypracovala na ekonomickou ředitelku v jedné větší firmě. Měla jsem slušný plat, ale poslední roky jsem žila v neustálém stresu. Maily, porady, audity, zodpovědnost za cizí chyby. Když jsem po čtyřiceti pěti letech práce dovršila čtyřiašedesát, věděla jsem, že už nechci pokračovat.
Nešlo o lenost, jak si myslela dcera. Chtěla jsem se prostě nadechnout, dokud ještě můžu chodit po vlastních a užívat si života.
Dcera se mi smála do očí
„Mami, ty se fakt zbláznila,“ řekla mi, když jsem jí oznámila, že to balím. „Konečně máš peníze, a teď chceš sedět doma? Vždyť by ses z nudy zbláznila.“ Jenže ona neviděla, jak jsem každý večer usínala s hlavou plnou tabulek a plánů.
Já už jsem měla jasno. Nechtěla jsem čekat, až mě donutí zdraví skončit. Chtěla jsem odejít sama, se ctí.
Důchod, který ji zarazil
Dcera se posmívala, že budu mít pár korun a budu si stěžovat, že všechno zdražilo. Jenže když jsem si nechala udělat výpočet, nestačila jsem se divit ani já sama. Díky dlouhým rokům na vysoké pozici a slušným příjmům mi vyšel důchod skoro třicet tisíc.
Ukázala jsem jí to. Chvíli mlčela a pak jen zvedla obočí. „Tolik bere moje kamarádka, co dělá na plný úvazek,“ řekla nevěřícně.
Vysvětlila jsem jí, že jsem pracovala celý život bez přerušení, odváděla vysoké pojistné a nikdy nebyla na nemocenské. A že to se nakonec počítá víc, než si lidé myslí.
Uznání místo posměchu
Od té chvíle se její tón změnil. Najednou už to nebylo o tom, že se chci flákat. Řekla, že chápe, proč jsem se rozhodla odejít, a dokonce dodala, že by taky jednou chtěla mít možnost takhle skončit.
Dnes už jsem pár měsíců v důchodu. Ráno si v klidu uvařím kávu, pustím rádio a jdu se projít. Žádné porady, žádné termíny. Dcera se už nesměje. Teď spíš říká, že mám důchod, jaký by si přála jako výplatu.
