Článek
Začátek důchodu
Důchod měl být odměnou. Roky práce za námi, žádné povinnosti, jen čas jeden pro druhého. Jenže už po pár měsících jsem měla pocit, že se mi vzdaluje. Často mluvil o tom, že potřebuje změnu prostředí, že chce cestovat. Německo zmiňoval pořád. Prý tam má hezké vzpomínky, levnější obchody, dobré pivo. Brala jsem to jako jeho útěk od stereotypu.
Cesty, které mi nepřišly divné
Odjížděl několikrát do roka, někdy i na delší dobu. Vždy tvrdil, že si potřebuje odpočinout, projít se, být chvíli sám. Nechtěla jsem mu stát v cestě. Byli jsme spolu dlouho a věřila jsem, že si zaslouží svobodu. Posílal pohledy, občas zavolal. Nic nenasvědčovalo tomu, že by něco skrýval. A nebo jsem to jen nechtěla vidět.
Signály, které jsem přehlížela
Postupně si doma nechával méně věcí. Tvrdil, že už je nepotřebuje. Doklady měl pečlivě srovnané, ale do některých šanonů jsem neměla přístup. Hesla k počítači změnil. Když jsem se ptala, odpověděl podrážděně, že mám být ráda, že něco řeší sám. Připsala jsem to stáří a potřebě mít věci pod kontrolou.
Smrt, která otevřela dveře
Když náhle zemřel, zůstala jsem sama nejen v bytě, ale i v otázkách. Vyřizování formalit mě donutilo procházet jeho věci. V šuplíku jsem našla klíče, které jsem neznala. Mezi papíry byly výpisy z účtu vedeného v Německu. A pak přišel dopis, psaný cizím rukopisem, adresovaný jemu, s adresou v jiném městě, než kam údajně jezdil na dovolené.
Druhý život na papíře
Postupně se skládal obraz, který mě děsil. Pronajatý byt, pravidelné platby, zdravotní pojištění. Nebyl tam turista. Žil tam. Měl tam každodenní režim, lékaře, známé. Našla jsem i fotografie. Nebyly milostné, ale ukazovaly běžný život. Kuchyň, balkon, vánoční stromek. Něco, co se buduje, ne navštěvuje.
Pocit zrady bez milenky
Nejvíc mě mátlo, že jsem nenašla žádnou jinou ženu. Nešlo o románek. Spíš o paralelní existenci. Jako by se rozhodl rozdělit si stáří na dvě části. Jednu se mnou a druhou jen pro sebe. Nevím, jestli utíkal přede mnou, nebo před vlastním strachem z prázdna.
Otázky, které zůstaly
Dnes sedím v bytě, kde jsme spolu žili desítky let, a vím, že jsem svého manžela znala jen zčásti. Někdy si říkám, jestli byl šťastný víc tam, nebo tady. A jindy mám pocit, že ani jedno místo nebylo domovem úplně. Zůstaly mi klíče od cizího bytu a vědomí, že i po tolika letech může člověk odejít, aniž by se skutečně rozloučil.
