Článek
Nedělní rutina
Chodíme k nim každou neděli. Dvacet let, každou neděli oběd u tchyně a tchána. Dřív to bylo povinnost, pak zvyk, teď rituál. Kuře nebo vepřové, knedlíky, zelí nebo omáčka. Vždycky stejný stůl, stejné talíře, stejná místa.
Tchyně vaří dobře. To jí nikdo neupře. Ale vždycky jsem měla pocit, že mě u toho stolu sleduje. Jak jím, kolik jím, jestli si přidávám.
Myslela jsem, že si to vymýšlím. Že jsem přecitlivělá. Že je to jen můj pocit.
Pak jsem viděla ten seznam.
Jednou v květnu
Bylo to loni na jaře. Normální oběd, nic zvláštního. Po jídle jsem šla do kuchyně pomoct s nádobím. Tchyně byla v obýváku s vnuky, já stála u dřezu.
Na lince ležel bloček. Ten malý, co má vždycky u telefonu. Otevřený.
Nechtěla jsem číst. Ale moje jméno tam bylo napsané velkými písmeny. A vedle něj čísla.
Jana – 2 knedlíky, 3 plátky masa, 1 přídavek, 2 buchty, káva bez dortu.
Datum nahoře. Předchozí neděle.
Listovala jsem. Další stránka, další datum. Další seznam.
Jana – 3 knedlíky, 2 plátky masa, bez přídavku, dort ano, 2 kusy.
A další. A další. Měsíce dozadu. Každá neděle zaznamenaná. Kolik knedlíků, kolik masa, kolik moučníku.
Jen já. Nikdo jiný. Jen moje jméno, moje porce, moje čísla.
U dřezu
Stála jsem s tím bločkem v ruce a nevěděla, co cítím. Vztek? Ponížení? Zmatek?
Slyšela jsem kroky. Položila jsem bloček zpátky na linku. Přesně tak, jak ležel. Otevřený, jako by nic.
Tchyně vešla do kuchyně.
„Nech to, Jano, já to dodělám.“
„Už je to skoro hotové.“
Drhla jsem hrnec a dívala se z okna. Ona stála za mnou. Cítila jsem její pohled v zádech.
Věděla, že jsem to viděla? Schovala to schválně, nebo zapomněla? Záleží na tom?
Cesta domů
V autě jsem mlčela. Manžel se díval na silnici a povídal o ničem. O práci, o dětech, o tom, že příští týden má narozeniny tchán.
Chtěla jsem mu to říct. O tom seznamu. O těch číslech vedle mého jména.
Ale co bych řekla? Tvoje máma počítá, kolik sním? Zní to směšně. Paranoidně. Jako bych si vymýšlela problémy.
„Jsi tichá,“ řekl.
„Jsem unavená.“
Přikývl. Nechal to být. Vždycky to nechá být.
Tři hodiny v noci
Nemohla jsem spát. Ležela jsem a přemýšlela o těch číslech.
Proč to dělá? Co tím sleduje? Jestli moc jím? Jestli málo jím? Jestli si beru víc než ostatní?
A hlavně, jak dlouho to dělá? Ten bloček měl záznamy měsíce dozadu. Ale co ty roky předtím? Dvacet let nedělních obědů. Kolik bločků už popsala?
Vzpomínala jsem na všechny ty chvíle, kdy jsem váhala, jestli si přidat. Kdy jsem řekla ne dortu, i když jsem chtěla. Kdy jsem nechala jídlo na talíři, protože jsem se styděla dojíst.
Věděla jsem to celou dobu? Někde uvnitř jsem věděla, že mě sleduje?
Nebo jsem si to jen namlouvala?
