Článek
První dojem
Přišla nenápadná starší paní, milá, usměvavá, působila spolehlivě. Hned při prvním setkání mluvila o tom, jak celý život uklízela a že má ráda pořádek. To mě uklidnilo. Domluvily jsme se na pravidelném úklidu několikrát týdně. Neměla jsem velká očekávání, stačilo mi, aby byl dům obyvatelný a já neměla pocit, že se topím v chaosu.
První den jsem byla v práci, takže jsem úklid neviděla. Večer jsem si všimla, že je vytřeno, ale některé věci zůstaly na stejném místě. Přičítala jsem to tomu, že se ještě rozkoukává. Říkala jsem si, že každý potřebuje čas.
Postupné pochybnosti
Další dny jsem si začala všímat drobností. Prach na poličkách, špinavý dřez, koupelna jen opláchnutá. V kuchyni zůstávaly mastné skvrny, které jsem musela setřít sama. Pořád jsem si to omlouvala. Věk, pomalejší tempo, možná jsem příliš náročná.
Zlom přišel ve chvíli, kdy jsem jeden den pracovala z domu. Slyšela jsem vysavač sotva deset minut. Pak bylo ticho. Paní seděla v obýváku, pila kávu a listovala časopisem. Když jsem se zeptala, jestli je hotovo, s klidem odpověděla, že ano. Přitom jsem viděla špínu pod stolem a drobky na gauči.
Chaos místo úklidu
Ke konci týdne byl dům v horším stavu než předtím. Některé věci byly přemístěné tak, že jsme je nemohli najít. Prádlo složené ledabyle, některé kusy špinavé vrácené do skříně. Odpadky zůstávaly v koši, i když jsem je výslovně zmínila. Začala jsem mít pocit, že se mi domov rozpadá pod rukama.
Nejvíc mě dostala koupelna. Zrcadlo plné šmouh, sprcha zanesená a ručníky hozené na zemi. To už jsem věděla, že to není o pomalosti, ale o lhostejnosti. Místo pomoci jsem měla další starost.
Rozhodnutí bez emocí
Sedla jsem si s ní ke stolu a klidně jí řekla, že takhle si spolupráci nepředstavuji. Nezvyšovala jsem hlas, nesnažila se ji ponížit. Jen jsem popsala, co vidím. Reagovala podrážděně, hájila se věkem a tím, že mladí jsou dnes rozmazlení. V tu chvíli ve mně něco prasklo.
Poděkovala jsem jí a oznámila, že její služby už nepotřebujeme. Odešla uražená, ani se nerozloučila. Zavřela jsem za ní dveře a cítila zvláštní úlevu, i když mě zároveň hlodal pocit viny.
Ticho v uklizeném domě
Ten večer jsem uklízela sama. Unavená, ale s pocitem, že mám věci zpět pod kontrolou. Dům byl zase náš. Došlo mi, že někdy snaha ulehčit si život může přinést víc chaosu než pořádku. A že soucit nesmí přerůst v rezignaci na vlastní hranice. Seděla jsem pak v tichu obýváku a poprvé po dlouhé době jsem měla pocit, že ten prostor opravdu patří mně.
