Dcera se zamilovala do Vietnamce. Manžel jí řekl, že k nám do domu nevkročí

Když jsem mu to řekla, zatnul zuby a odsunul talíř. Řekl, že k nám ten kluk nevkročí. Jeho hlas nebyl zvýšený, ale ostrý a rozhodnutý. V tu chvíli jsem pochopila, že to nebude jen malá domácí rozepře. Nešlo o hádku, šlo o zásadu, kterou si postavil před sebe jako zeď.

Dcera seděla na kraji postele a třásly se jí ruce. Vyprávěla mi, jak je s ním šťastná a jak ji mrzí, že ho nemůže doma normálně představit. Prosila mě, abych s manželem zkusila mluvit ještě jednou. Bylo vidět, že ji to bolí. V očích měla strach, že bude muset volit mezi ním a rodinou.

Večer jsem si s manželem sedla v kuchyni. Snažila jsem se mluvit klidně a říct mu, že nejde o žádnou hrozbu. Jen o člověka, kterého má dcera ráda. On ale zůstal tvrdý. Vyčetl mi, že ji podporuju v něčem, co považuje za omyl. Tvrdil, že tomu nerozumím a že svět není tak jednoduchý. Po chvíli odešel, aniž by dopil čaj. Já zůstala sedět nad prázdným hrnkem a měla pocit, že se dům zmenšil.

Další dny s dcerou skoro nemluvil. Procházel kolem ní, jako by byla vzduch. Dcera odcházela z domu brzy ráno a vracela se pozdě večer. Přestala nosit domů drobnosti, které dřív ráda ukazovala. Najednou tady byla tichá holka, která si hlídala každé gesto, aby doma nevznikl další výbuch. Viděla jsem, jak se mezi nimi otevírá prázdné místo, které roste každým dnem.

Jednoho rána jsem našla na stole papírek. Napsala, že potřebuje trochu času a že bude pár dní u kamarádky. Nezmínila, u které. Nezmínila, jestli se vrátí zítra nebo za týden. Jen krátká věta, která oznamovala, že už toho má dost. Seděla jsem v kuchyni a držela ten lístek v ruce, jako by mohl změnit obsah, když ho budu dost dlouho číst.

Manžel papírek viděl, ale neřekl ani slovo. Nezeptal se, jak na tom je, neptal se, kde je. Jen se podíval na prázdné místo, kde obvykle sedávala, a otočil se zády. V tu chvíli jsem pochopila, že některé věci v našem domě se zlomily tak tiše, že jsme si toho všimli až ve chvíli, kdy už nešlo nic slepit.