Článek
Cesta, kterou znám nazpaměť
Na poštu chodím každý měsíc stejnou cestou. Kdysi to byla obyčejná pochůzka, dnes je to malý pochod odvahy. V hlavě si cestou pořád dokola přepočítávám částky. Elektřina. Plyn. Léky. Nájem. Vždycky mi to vyjde stejně špatně. Přesto pokaždé doufám, že jsem někde udělala chybu a že to tentokrát vyjde lépe.
Ve frontě přede mnou stáli lidé, kteří řešili balíky, převody a drobnosti. Smáli se, povídali si, spěchali. Já mlčela. Držela jsem v ruce lístek s číslem a složenky, které už jsem měla skoro ošoupané. Bylo mi nepříjemně. Ne kvůli penězům samotným, ale kvůli tomu, že se budu muset ptát, co zaplatit a co nechat být.
U přepážky
Když jsem přišla na řadu, podala jsem občanku a řekla, že si jdu pro důchod. Žena za přepážkou se na mě podívala, zadala údaje a beze slova mi podala hotovost. Přepočítala jsem ji pomalu, protože ruce už nemám tak jisté jako dřív. Číslo jsem znala dopředu, přesto mě bodlo u srdce.
Pak jsem vytáhla složenky. Byly tři. Položila jsem je na pult a potichu se zeptala, kterou mám zaplatit jako první. Nechtěla jsem říkat, že na všechny nemám. Myslela jsem si, že to bude zbytečné vysvětlování. Že si jen vyberu a zbytek nějak odložím.
Ticho, které změnilo všechno
Žena za přepážkou se na mě znovu podívala. Tentokrát jinak. Ne jako na další položku ve frontě. Vzala složenky do ruky, podívala se na částky a pak se na chvíli odmlčela. Za mnou bylo ticho. Lidé přestali mluvit, i když to možná nebylo schválně.
Pak se ke mně naklonila a klidným hlasem řekla, že to takhle přece nejde. Že bych neměla stát před volbou, jestli si zaplatím teplo nebo léky. Neřekla to nahlas, ale slyšela to celá přepážka. V jejím hlase nebyl soucit shora. Spíš obyčejné lidské rozhořčení.
Okamžik, na který se nezapomíná
Žena se zvedla ze židle, odešla k vedlejšímu okénku a něco krátce řekla kolegyni. Pak se vrátila a posunula ke mně složenky zpátky. Řekla, že dnes zaplatíme všechny. Zbytek doplatí ona. Myslela jsem si, že jsem špatně slyšela. Že se muselo stát nějaké nedorozumění.
Snažila jsem se protestovat, ale nenechala mě domluvit. Řekla, že to není žádná sbírka ani lítost. Že je to jen o tom, aby se člověk nemusel stydět za to, že zestárl. Za mnou někdo potichu popotáhl a jiný hlas řekl, že se klidně přidá. Najednou to nebyla jen moje věc.
Když se pošta na chvíli změnila
Odcházela jsem s potvrzením o zaplacení všech složenek a s pocitem, který se těžko popisuje. Nebyla to radost ani úleva. Spíš zvláštní klid. Vědomí, že mě někdo na chvíli viděl. Ne jako číslo, ale jako člověka, který celý život platil, pracoval a teď už jen počítá drobné.
