Článek
Nový člověk u nás v kanceláři
Byla jsem u firmy pět let a měla jsem pocit, že práce, kterou odvádím, mluví sama za sebe. Když k nám nastoupil nový kolega, byla jsem ta, která ho zaučovala. Ukazovala jsem mu systém, postupy a běžné úkoly. Připomínala jsem mu věci, které zapomínal, a snažila se být trpělivá. Brala jsem to jako svou povinnost a vlastně mě ani nenapadlo na tom něco řešit.
Někdy mi připadalo zvláštní, jak rychle si začal věřit. Chvílemi byl zmatený, ale jindy působil, jako by v naší firmě pracoval mnohem déle. Připisovala jsem to věku a zkušenostem z jiných míst. Jenže pak jsem zaslechla rozhovor, který změnil celé moje vnímání.
Věta, která mi zůstala viset v hlavě
Šla jsem kolem kanceláře našeho vedoucího a zaslechla část hovoru. Nechtěla jsem poslouchat, ale nedalo se přeslechnout, jak říká, že počítá s úpravou mzdy, aby se u nás nový kolega cítil dobře. V té chvíli jsem tomu nepřikládala význam. Myslela jsem si, že jde o drobnou motivaci do začátku.
Jenže pár dní poté mi kolega u oběda sdělil, že už mu mzdu upravili. Ještě ve zkušební době. A ne o pár korun. Dostal víc, než jsem já získala přidáno za celých pět let. Dali mu hned 10 000 Kč navíc. Řekl to s naprostou samozřejmostí, a dokonce měl pocit, že bych za něj měla být ráda. Já jen seděla a vnímala, jak mi v těle běží chlad od žaludku až do rukou.
Co se ve mně hnulo
Když jsem šla domů, tlačilo se mi do hlavy jediné. Celé roky jsem pracovala svědomitě, brala přesčasy, dělala věci navíc a říkala si, že se to jednou projeví. Jenže ve chvíli, kdy se nabízela možnost uznání, přehlédli mě, jako bych byla součást nábytku. Nebyla jsem zklamaná z něj. Byla jsem zklamaná z toho, že jsem se nechala zařadit mezi samozřejmosti.
Večer jsem si sedla k prázdnému papíru a napsala všechno, co ve firmě dělám. Bylo toho víc, než jsem si uvědomovala. Nešlo o výpověď ani o pomstu. Bylo to poprvé, kdy jsem se na sebe podívala bez zlehčování a omlouvání. Možná mi tenhle paradox nakonec pomohl víc, než jsem čekala.
