Článek
Jak jsem se sem dostala
Do pečovatelského domu jsem se nedostala proto, že bych nezvládala základní věci. Chodím pomalu, ale chodím. Vařím si, peru si, pamatuji si, kde mám peněženku. Děti to ale viděly jinak. Prý je to bezpečnější. Prý budu mít dohled. Prý si konečně odpočinou. Všechno se to řešilo rychle, mezi dveřmi, s papíry, které jsem sotva stihla přečíst. Říkala jsem si, že jde o přechodné řešení. Na zimu. Na pár týdnů.
Slíbené Vánoce
Před nástupem mi bylo řečeno, že na svátky pojedu domů. Nebo že za mnou někdo přijde. Že přece nenechají mámu samotnou. Držela jsem se toho jako záchranného lana. Každý den jsem si v duchu odškrtávala dny do Štědrého večera. Koupila jsem drobné dárky. Krém, šálu, čokoládu. Měla jsem je schované ve skříňce u postele.
Telefonát, který všechno změnil
Tři dny před Vánoci jsem se připomněla. Zavolala jsem. Nechtěla jsem být dotěrná, jen vědět, kdy přijedou. Odpověď mě zarazila. Prý jsem nepochopila situaci. Prý mám být ráda, že mi vůbec zařídili místo. Že oni mají své rodiny, děti, plány. A že Vánoce přece nejsou o místě, ale o pocitu. Telefonát skončil rychle. Já zůstala sedět s mobilem v ruce a dívala se na zeď.
Štědrý den v cizím rytmu
Ráno bylo stejné jako každé jiné. Léky, snídaně, televize puštěná pro kulisu. Personál se snažil. Stromek v rohu, koledy z reproduktoru, bramborový salát z velké mísy. Seděli jsme u stolů, každý se svými myšlenkami. Někteří plakali, jiní mlčeli. Já jsem se snažila držet. Nechtěla jsem být ta stará paní, co brečí nad talířem.
Věci, které bolí víc než samota
Nejhorší nebylo to, že jsem byla sama. Nejhorší bylo vědomí, že jsem byla odložena. Ne jako nepotřebná věc, ale jako problém, který se vyřešil adresou a podpisem. Přemýšlela jsem, kde se to zlomilo. Kdy jsem se z mámy stala položkou v diáři. Vzpomínala jsem na všechny ty roky, kdy jsem rušila své plány, abych pomohla jim.
Po svátcích
Po Vánocích se nic nezměnilo. Dárky zůstaly ve skříňce. Čokoládu jsem rozdala ostatním. Šálu jsem si nechala. Ne proto, že by mi připomínala děti, ale proto, že byla teplá. Začala jsem si víc povídat s lidmi kolem sebe. Ne z radosti, ale z nutnosti. Člověk si zvykne i na věci, které by si nikdy nevybral.
Jednou večer jsem si uvědomila, že telefon už několik dní nezazvonil. A že mě to vlastně nepřekvapilo. Jen jsem zhasla lampičku, přitáhla si deku blíž k bradě a poprvé po dlouhé době jsem se přestala těšit na zítřek. Ne ze smutku, ale proto, že jsem pochopila, že některé dveře se zavírají potichu a bez rozloučení.
