Článek
Lidé, kteří tvrdí, že ústava a zákon o střetu zájmů mluví o jmenování nebo nejmenování premiéra, který by se tímto jmenováním dostal do střetu zájmů, zcela jasně, ani jeden z těch dokumentů nečetli a nepřemýšleli o jejich výkladech.
Kombinace těchto norem spíš vytváří slušný právní zmatek, který by potřeboval vysvětlení. Důvodem je hlavně stručnost ústavy, při jejímž výkladu může být velmi snadno přání otcem myšlenky. Ústava třeba vůbec explicitně neříká, že prezident premiéra vybírá, jen že ho jmenuje.
Formulace článku 62 ústavy sice umožňuje tvrdit, že z logiky věci, když prezident jmenuje, tak i vybírá. Ale logika věci je také velmi často věcí právního názoru. Navíc třeba v případě třetího pokusu o sestavení vlády prezident premiéra skutečně nevybírá, ale jmenuje.
I bez podobných výkladů přitažených za vlasy a jdoucích ad absurdum, jsou však některé články ústavy v rozporu s jinými. Prezident třeba jmenuje členy vlády na návrh předsedy vlády, a zdánlivě mu tak do toho nemá co mluvit.
Jenže taky je tu článek 70 ústavy, který říká, že člen vlády nesmí vykonávat činnosti, které jsou v rozporu s jeho funkcí – podrobnosti stanovuje zákon. Může tedy prezident členy vlády kádrovat nebo nemůže? Kolik debat jen o tomto detailu ústavy jsme v Česku zažili?
A situace, do které se podle volebních průzkumů řítíme, tedy že volby vyhraje vlastník Agrofertu Andrej Babiš a měl by dostat minimálně jeden pokus sestavit vládu, přitom nastane s velkou pravděpodobností. Jak pak řešit jeho střet zájmů, už řeší i prezident (Deník.cz a Seznam Zprávy).
Otázek tu vzniká dlouhá řada
Co vlastně v takové situaci bude jasné? Že premiéra při prvním a druhém pokusu sestavit vládu vybírá prezident. A že může vybrat kohokoliv, protože na jmenování premiérem neexistuje ústavní ani právní nárok.
Jasné je i to, že nová vláda má vzniknout proto, aby získala důvěru sněmovny, která sice vládu nejmenuje a neodvolává, ale vláda je odpovědná jí a ne prezidentovi.
Zákon o střetu zájmů neříká úplně přesně, co střet zájmů je, jen zmiňuje některé konkrétní situace. Především však tento zákon neříká, že by jmenování do střetu zájmů bylo zakázané nebo nezákonné. Jen určuje, do jakých termínů má člen vlády svůj střet zájmů vyřešit.
Zákon se otázkou, zda střet zájmů vznikl jmenováním například majitele médií do vlády, nebo tím, že člen vlády až v době výkonu funkce koupil média, vůbec nezabývá. A pokud jde o následky střetu zájmů, tak zákon jen stanovuje pokuty a kdo o nich rozhoduje. Vůbec třeba neřeší odvolání takového člena vlády nebo neplatnost jeho hlasování a tak dále.
Ústava má sice zmíněný článek 70, ale ten také jmenování do střetu zájmů výslovně nezakazuje. Mluví se v něm o tom, co člen vlády nesmí, ne o tom, co by měl dělat prezident. Navíc podrobnosti mají být podle tohoto článku určeny až zákonem a ten je, jak bylo řečeno, nejednoznačný.
Ještě větší nejasnosti by pak vznikly, pokud by byl premiér jmenován do střetu zájmů, s tím, že slíbil vše vyřešit ve lhůtách daných zákonem, ale nakonec by ve střetu zájmů zůstal. Měla by být vládě vyslovena v takovém případě nedůvěra? A co když ji sněmovna nevysloví? A co když takový člen vlády sám nerezignuje?
Prezident má pak v záloze článek 75 ústavy o tom, že „odvolá vládu, která nepodala demisi, ačkoliv ji byla povinna podat“. Jenže ústava neříká, že vláda má podat demisi, když je její člen nebo předseda ve střetu zájmů.
Dostat takovou věc k soudu není jen tak
To vše by mohl vyjasnit střet Andreje Babiše a prezidenta u Ústavního soudu. Jenže pro takový spor není snadné najít právní základ. Jak už bylo řečeno, Andrej Babiš ani vítězstvím ve volbách nezískává nárok na to být jmenován předsedou vlády.
Někdo z právníků Andreje Babiše by se proto musel pokusit takový ústavní nárok zformulovat. Vyjasnilo by se tím konečně i to, zda prezident a sněmovna mohou vítěze voleb obejít.
Spor mezi Andrejem Babišem a prezidentem by mohl vzniknout i tak, že by premiérem byl jmenován někdo jiný z ANO a ten by Andreje Babiše navrhl na ministra. Kdyby ho prezident nejmenoval, vznikl by tu ústavní kompetenční spor.
Další možností je, že by prezident odmítl jmenovat Andreje Babiše premiérem, pokud by ho při třetím pokusu o sestavení vlády navrhl na tuto funkci předseda sněmovny. A žalobou u Ústavního soudu by mohlo skončit i případné odvolání vlády prezidentem podle článků 70 a 75 ústavy, pokud by střet zájmů u premiéra nebyl vyřešen.
Čeká nás tradiční české rozřešení?
Při každém z těch sporů by Ústavní soud mohl vyjasnit velkou spoustu věcí. Třeba i to, které články ústavy mají přednost před jinými, zda je potřeba ústavu vykládat v duchu nějaké jednotící ideje, nebo zda Ústavní soud takové výklady udělat nemůže a je potřeba ústavu dopracovat a zpřesnit.
Že by k nějakému takovému sporu až před Ústavním soudem došlo, se však nejeví příliš pravděpodobné. Ani prezident, ani Andrej Babiš zdá se o nějaký velký konflikt nestojí a zřejmě se budou držet nějakého kompromisního výkladu zákona.
Naprosté vyjasnění natolik zásadních záležitostí by však bylo pro Česko lepší. Vyhnuli bychom se tak tradičnímu českému způsobu řešení podobně důležitých situací - tedy zpatlat vše tak, aby se koza nažrala, vlk zůstal celý a nebylo při tom vůbec možné říct, co na tom bylo vlastně špatně…
# Tomáš František Přibyl, novinář
