Na Šumavě se obnovuje deset tisíc let staré údolní vrchoviště

A to místy, kde bývala několik metrů vysoká vrstva rašeliny, kde kdysi vládla severská příroda, kde vznikla bezmála polopoušť a kam se původní příroda postupně vrací.

Další takové místo na Šumavě asi není. Když do něj vstoupíte po naučné stezce, zjistíte, že to, čím procházíte, se nedá srovnat jen tak s něčím v této oblasti. Procházíte mladými hájky, po dřevěných chodnících kolem rašeliny i luk a jezírek, a příroda kolem vás jako by nedávala smysl.

A aby taky ano, když se tudy prohnaly stroje těžící rašelinu ve velkém, zůstala po nich krajina v podstatě bez flóry, dostaly se sem druhy, které sem nepatří, a v současnosti se sem vrací, co zde dříve rostlo. To vše vytváří zvláštní mix.

„Když se návštěvníci vydají na Soumarské rašeliniště, ve skutečnosti nejdou na rašeliniště, ale pouze na jeho zbytek, de facto na jeho dno. Až osmimetrová vrstva rašeliny, jež se zde hromadila více než deset tisíc let, byla totiž postupně odvodňována, frézována a odvážena k dalšímu zpracování. Nakonec zbyla jen vrstva půl až jednoho metru obnažené a odvodněné rašeliny, která nadále rychle ztrácela svou pórovitou strukturu,“ vysvětlil Lukáš Linhart, člen týmu Life for Mires Správy NP Šumava.

Mezi mladými stromy rostou nadýchané mechové polštáře, narazíte tady na jezírka a staré odvodňovací kanály, a taky na mladé břízy, které se sem dostaly jako nálety, ale na rašeliniště nepatří a jejich kořeny nemají dost kyslíku a odumírají.

Od jejího otevření čekala na konci stezky rašeliništěm na návštěvníky dřevěná vyhlídková věž. Ta však letos dosloužila – i kvůli zvedající se hladině vody a správa šumavského národního parku připravuje projekt na výstavbu nové.

Rašeliniště je přitom obrovské – má rozlohu 85 hektarů a leží na Volarsku nedaleko Soumarského mostu, který je místem, kde se začíná splouvat Vltava přes území v národním parku. Patřívalo k mnoha dalším rašeliništím ve známém Vltavském luhu, který náleží k nejpřísněji chráněným oblastem Šumavy.

Průměrná roční teplota je zde 6,2 °C. Prachatický okres, kde rašeliniště leží, patří k okresům s nejnižší průměrnou teplotou u nás. Ročně na rašeliništi naprší až osm metrů srážek a nadmořská výška se pohybuje od 741 do 750 metrů nad mořem.

Název rašeliniště dostalo podle soumarů, kteří nedaleko překračovali Vltavu, když vozili do Čech hlavně sůl a zpět do Bavorska zemědělské produkty. A to už před více než tisícem let. Rašeliništi se však vyhýbali – býval to životu nebezpečný prostor pro každého, kdo neznal bezpečnou cestu zrádným mokřadem.

Vytvořilo ho přitom pomalu několik druhů rašeliníků. Ty na svém vrcholu stále dorůstají a spodní části odumírají. V místní půdě a vodě se však nerozkládají kvůli nízké hladině kyslíku, ale ukládají se a mění na rašelinu. Rašeliniště mělo podobu takzvaného údolního vrchoviště – rašelina se tu ukládala nejsilněji ve středu a vznikal tak jakýsi velký rašelinný bochník.

Původně zde rostl typický rašelinný les s borovicí blatskou a dalšími rostlinami zvyklými na drsné klimatické podmínky, málo živin a nedostatek kyslíku v půdě. V 70. letech minulého století se tu však začala rašelina průmyslově těžit. Lidé celou oblast odvodnili a tím se horní odhalená vrstva rašeliny provzdušnila a začaly rozkladné procesy.

A začaly sem proto také migrovat nepůvodní druhy. Kdyby těžba neskončila a nezačala revitalizace, asi by rašeliniště zarostlo novými druhy a k původní podobě se nevracelo. Těžba však v roce 1998 skončila a následně začala revitalizace.

Co se sem muselo vrátit především, byla voda. Ta je pro rašeliniště klíčová – vystupuje až k povrchu a proto je tu málo kyslíku v půdě. To zastavuje rozkladné procesy a umožňuje vznik rašeliny.

Samotný rašeliník vodu zadržuje i v období sucha. Bez vody tu vznikla jakási polopoušť, protože tmavý povrch rašeliny prosychal, promrzal a v horku se přehříval.

Jako první se proto zastavovalo odvodnění tohoto velkého území. V letech 2001 až 2004 se přehrazovaly všechny odvodňovací kanály a vrátila se sem jezírka. Zasypávaly se také příkopy a dřevěnými prahy se bránilo odtékání vody.

Obnažený povrch rašeliny pokryl mulč. Tím byla tráva nasekaná na rašelinových lukách. To vyrovnalo teploty na povrchu a navíc v něm byla semena trav a mechu. Také se tu rozhazoval rašeliník.

Příroda se zde tak dostala do jakéhosi polostavu, který jinde na Šumavě není k vidění. Na vytěženém území roste kombinace flóry údolního vrchoviště s druhy podmáčených luk a mokřadů a mizí odtud postupně rostliny, které se sem dostaly jako cizí.

Zatím se sem vrací hlavně suchopýr pochvatý, který je charakteristický bílými chomáčky na konci stonků a s ním se vrací třeba i borůvčí a brusinky a také některé druhy trav. A začínají se objevovat i koberce rašeliníku.

Biologové tu provádí podrobný výzkum a zjistili, že za prvních deset let od začátku revitalizace zdejší vegetace dokázala kolonizovat už dvě třetiny území. Čtvrtinu pokrýval hlavně suchopýr a deset procent rašeliníky. A s každým rokem se to zlepšuje.

Stezka, která rašeliništěm vede, je přístupná pouze v létě a na podzim. V zimě a na jaře se uzavírá, aby měl klid velmi silně ohrožený tetřívek obecný, který tu žije. Otevřena byla v roce 2012 a už po deseti letech na ní muselo dojít k výměně a především rozšíření dřevěného chodníku.

„Zpočátku stačilo umístit na celou jeden a půl kilometru dlouhou naučnou stezku jen pár poválkových chodníků, které se klenuly pouze nad nejvlhčími místy. Jak se ale rašeliniště postupně regenerovalo a zavodňovalo, podzemní voda stoupala a stále zamokřených míst rychle přibývalo. V současnosti je situace tak daleko, že není možné projít naučnou stezku suchou nohou,“ uvedl před třemi lety mluvčí parku Jan Dvořák.

Rozšíření poválkového chodníku na stezce je přitom důkazem, že i po vytěžení je rašeliniště možné postupně obnovit a nemusí to trvat stovky let. Už po zhruba dvou desetiletích od začátku revitalizace se totiž toto krásné místo začíná vracet k tomu, jak fungovalo od poslední doby ledové, až do začátku druhé poloviny minulého století.

V posledních několika letech přitom provedla správa šumavského parku revitalizaci dalších stovek hektarů rašelinišť na různých místech Šumavy. I ta by tak měla začít opět žít svým přirozeným způsobem. Ale zatím pouze v Soumarském rašeliništi tento návrat vlády přírody můžete sledovat na vlastní oči už dvě desetiletí.

# Tomáš František Přibyl, novinář

Zdroje informací: NP Šumava, tiskové zprávy NP Šumava, panely na rašeliništi a vlastní novinářská praxe.