Článek
Jestli bylo na české politické scéně v posledních zhruba dvaceti letech něco opravdu nepříjemné, byl to sílící jekot většiny politických vyjádření a stanovisek. Šířit se začal hlavně s nástupem bývalých premiérů Jiřího Paroubka a Mirka Topolánka, kteří byli ve svých projevech hřmotní.
Ječení znělo z opozice i koalice – jedno, kdo se v které z nich nacházel. A zněl a sílil i z medií a svého času také od jednoho prezidentského mluvčího. Před nedávnými volbami dosáhl tento jekot takové intenzity, že už by se dal přirovnat k tomu, jako byste stáli vedle řvoucích motorů letadla.
A nemohli za to jen čeští politici a jejich vyhraněné vztahy. Politika je show odehrávající se na mediální scéně. Na té se bohužel získává pozornost co největším ždímáním emocí a prostředí sociálních sítí to jen umocnilo. Nelze se tak divit, že poslouchat české politiky bylo čím dál tím větší utrpení.
Před volbami se přitom zdálo, že ani hlasování 3. a 4. října na tom nic nezmění. Jenže jako novinář sledující českou politickou scénu dlouhodobě vnímám, že výsledek voleb nakonec opravdu na jekotu českých politiků ubral.
Samozřejmě jekot zcela nezmizel, ale ubylo ho tolik, jako by se člověk přemístil v jednom okamžiku z letiště od nastartovaného letadla na Václavské náměstí. A to rozhodně není málo.
Rozpory a špatné osobní vazby přitom nikam nezmizely. Ale tón, kterým spolu chystaná koalice a budoucí opozice mluví, je o něco klidnější. Dokládá to třeba i to, jak Andrej Babiš hovořil o tom, jaké problémy jeho vláda bude řešit po té Fialově.
Důvody jsou přitom celkem nasnadě. Andrej Babiš zaznamenal výrazné vítězství a je možné, že díky němu nebude vydán k trestnímu stíhání v kauze Čapí hnízdo. Za partnery ve vládě přitom bude mít strany, které by odchodem do opozice nebo na druhou stranu zradily své voliče, takže by jeho nová vláda měla být stabilní.
Strany končící vládní koalice jsou tak otřesené, že se na větší odpor nezmohou asi ještě týdny. Ale především je znát, že po porážce buď rezignovaly na tolik proklamované bránění demokracie, nebo prostě porážku demokraticky přijímají.
A otřesené a poražené jsou evidentně i zbytky tradičních médií. Těch už dávno není moc, ale nějakou sílu přeci jen ještě měly. Nyní si však budou muset připustit, že jejich vliv v Česku už je jen menšinový.
Tradiční media i končící koalice tak konečně budou mít prostor se zamyslet nad svými chybami. To, co považují za tradiční demokratické hodnoty, prostě v Čechách nyní nevyznává většina, a mluvit s voliči populistů tak, že je urážíte a dehonestujete, nikam nevede.
Zdá se, že volby přinesly tak jasný výsledek a jasné rozložení sil, že další ječení přestává mít smysl. Názorové rozpory se určitě nezmění, ale pokud to ztišení politického jekotu vydrží, mohla by být díky tomu česká politika opět více o činech a argumentech.
Dělat si iluze samozřejmě nemá cenu. Lidé prostě nedělají politiku nikde na světě bez konfliktů a dobře. Pohled na výsledek voleb se u obou znepřátelených táborů taky nezmění. Ale to, že ubylo emocí a projevovaného vzteku, je potřeba přivítat.
# Tomáš František Přibyl, novinář
