Článek
Ve středověku měla Evropa příliš starostí sama se sebou, než aby se zabývala zbytkem světa. Bránila se islámu, o Americe a Austrálii nic netušila a vztahy se vzdálenými civilizacemi zajímaly jen hrstku obchodníků a cestovatelů.
Změnily to takzvané zámořské objevy, tedy zlepšené možnosti masivnější mořeplavby. Ty s renesancí, reformací či knihtiskem porodily novověk. Zájem Evropy o to, co bylo daleko a za mořem, však nebyl antropologický, vědecký, civilizační nebo náboženský.
Byl čistě materialistický a obnovil starý římský kolonialismus. Rasistický a feudální, stojící na tyranském přivlastnění si cizí práce, zdrojů a surovin.
První polovina minulého století však proměnila Západ i jeho vztah ke zbytku světa. Západ si totiž po dvou strašlivých válkách vzpomněl na to, že nestojí jen na materialismu a ideologiích, ale také na celkem bohulibých hodnotách.
Ve vnitřních vztazích Západu byl proto odhozen etnický nacionalismus a nahradil ho multikulturalismus. A ve vztahu ke zbytku světa zaujal místo otrokářského a rasistického kolonialismu obchod a s ním moderní západní eucharistie. Peníze.
Středověká eucharistie měla proměnit v kostelích duši člověka. V oné oplatce a doušku vína, které podle teologického vysvětlení při mši prochází transsubstanciací, přijímal člověk tělo a krev Boha Ježíše Krista.
Platilo to hlavně pro dobu románskou. Evropa v ní totiž byla ještě poměrně chudá a spásu na zemi proto nehledala. Měnit to začal vrcholný středověk, který přinesl více obchodu a tím zárodky kapitalismu.
Novověk už byl v tomto směru více materialistický, než duchovní. Kromě zámořských objevů, rozvoje obchodu a řemesel se na tomto posunu podepsala výrazně i renesance a reformace, která chtěla být také více zaměřena na svět vezdejší.
Západ zplozený osvícenstvím pak duchovno začal zcela vyhánět z řízení společnosti do soukromí, prohlásil ho za pověru a nastolil tak věk plného materialismu. Oblékl ho sice do hávu krásné ideje demokracie a svobody, práv a hodnot, ale soutěživý hedonistický materialismus hrál a hraje v naší civilizaci nejzásadnější roli.
Co tedy Evropa mohla nabídnout zbytku světa, když konečně dospěla k tomu, že otrokářský a rasistický kolonialismus byl nelidský? Místo tyranské nadvlády to zkusila s modernistickou formou eucharistie.
Kapitalismus nabízí trochu jinou formu spásy než středověk, ale člověk je v něm také poháněn slibem spásy. Tentokrát však ne pro duši, ale pro tělo.
Moderní eucharistie nestojí na vztahu s někým větším, než je člověk, ale na sebezájmu. Moderní eucharistii tvoří hromada peněz - tedy takový materiální dostatek, že se o sebe člověk materiálně nemusí bát. Nebo se má dokonce tak dobře, že už ani nemusí pracovat a vše, co potřebuje, si může zaplatit.
Cestou k tomu má být práce, obchod a vzdělání. Cenou za to je duše nemocná z materialismu, o níž se musí starat psychologie a psychiatrie.
Tento „sen“, údajně dosažitelný pro každého, pohánějící moderní ekonomiku, se měl stát po zavržení tyranského kolonialismu tím, co udělá ze světa jeden velký mezinárodní trh a propojí všechny národy. Zejména pak měl obchod ze světa odstranit nepřátelství a všechny proměnit na obchodní partnery.
Když komunismus s kapitalismem prohrál na celé čáře, zdálo se, že tomuto všeobecně přijatému plánu nebude nic bránit a tato idea začala ovládat zejména vztahy Západu s Čínou a Ruskem. Čína nabízela zpočátku extrémně levnou pracovní sílu, levné zboží a Rusko suroviny. Střední a východní Evropa se pak rovnou rozhodla stát součástí Západu.
Zejména Rusku toho díky tomu hodně prošlo - napadení Gruzie, anexe Krymu a podpora separatistů na východě Ukrajiny. U Číny Západ přehlížel její anexi Tibetu, zacházení s menšinami, porušování lidských práv i její choutky na Tchaj-wan.
Jenže to platilo jen do února roku 2022, do plnohodnotné invaze Ruska na Ukrajinu. V tu chvíli se totiž ukázalo, že obchodem, vývozem kapitálu, technologií i know-how se myšlení Číny a Ruska nezměnilo ani o píď.
Ba co hůř. Ukázalo se, že Západ vlastně živil své nepřátele, pomáhal jim ekonomicky růst a nakonec i zbrojit. Teologicky řečeno si vykrmil moderní eucharistií svého vlastního ďábla.
Surovinový ale i technologický rozvod Evropy s Ruskem, který následoval, najednou desetiletí praktikovaný princip obrátil. Obchod, který měl nepřátele proměňovat na obchodní partnery, se nyní stal geopolitickou zbraní a nejen že se s nepřáteli opět neobchoduje, ale bojuje se s nimi znovu sankcemi a cly, jako za studené války.
Proč to tak dopadlo, je vlastně nasnadě. Kapitalismus je čistě materialistická záležitost. Idea šíření obchodní spolupráce tedy postrádala šíření také nějakých hodnot nebo změnu myšlení a víry obchodních partnerů.
Obchod prostě bratrství neplodí a tak v tomto případě platí, že se Západu jeho polidštění vztahu k rozvojovému světu nevyplatilo podle hesla: Pro dobrotu na žebrotu.
Ne v tom smyslu, že by Západ od druhé světové války šířil do světa nějaké skutečné dobro. To se o kapitalismu dá říct těžko. Ale v tom smyslu, že se tyranskost své vlastní civilizace vůči okolí opravdu pokusil zmírnit a Čína s Ruskem toho opravdu zneužily.
# Tomáš František Přibyl, novinář
