Článek
S tím, že se hnutí STAN stává novým lídrem naší parlamentní opozice, lze jen těžko nesouhlasit. Sociologických ukazatelů to potvrzuje až příliš mnoho.
Vyhráli komunální volby v hlavním městě, výrazně vedou v senátních volbách, celostátně si v komunálních volbách polepšili a v sociologických průzkumech mají poměrně stabilně nejsilnější pozici z celé parlamentní opozice.
Když se ale začnete podrobněji dívat na jejich minulost a současnost, abyste zjistili, jakou reálnou politiku by do vlády přinesli, začne být pohled na jejich novost a zaměření na reformy problematičtější.
Ještě před rokem seděli Starostové ve vládě, z jejíž práce toho mají na kontě relativně dost. Třeba digitalizaci přijímacího řízení na střední školy, eDoklady, zvládání přílivu ukrajinských uprchlíků, změny ve financování školství nebo v rozpočtovém určení daní.
To vše bez větších škobrtnutí a nesmyslů, jakých se dopustili třeba Piráti při digitalizaci stavebního řízení. Když to ale člověk porovná například s tím, že lidovci se v minulé vládě pustili do reformy důchodů a sociálních dávek, byla práce Starostů v podstatě soft.
Celkem dobří jsou v tom, že dokážou nějakou věc vzít, zmodernizovat ji a zefektivnit. Případně ji ještě trochu zliberalizovat. A to v relativně slušném, nekonfliktním hávu a bez velkých chyb. Lze o nich tedy mluvit jako o pracovitém hnutí, které je v některých oblastech schopné.
Hodnotově se zdají být havlovští, liberálnědemokratičtí až progresivní, s výraznějším zaměřením na mladou generaci. A současně nechtějí zadlužovat zemi, chtějí podporovat Ukrajinu, zůstat proevropští a setrvat v NATO.
Kým ale jsou čistě ideově, se poznává už složitěji. Jako by v nich bylo více středových proudů, mezi nimiž ale současně nejsou švy, na kterých by docházelo ke střetům. Na svou konsenzuálnost si dávají velký pozor, i když se zdá, že ekonomicky jsou asi mírně napravo.
Jejich největším politickým úspěchem je přitom to, že se jim podařilo očistit se od kauzy Dozimetr. Umně ji od sebe odstřihli jako shnilé jablko a pracovali na vytvoření obrazu hnutí, které se napravilo a poučilo, takže se u něj už podobné věci nebudou opakovat.
K duchu nicneříkající, ale celkem pracovité středové politiky mají dobře vybraného i předsedu. Vít Rakušan jako bývalý učitel umí výborně vysvětlovat, jak by se věci měly dělat.
A umí se u toho tvářit, stejně jako Petr Fiala, že právě on ví, jak všechno správně dělat. Zaniká v tom však skutečnost, že nepůsobí jako lídr, který by v krizi uměl najít cestu a podle ní pak rázně rozhodovat.
Sečteno podtrženo, pokud máte říct, kdo Starostové jsou, skončíte u toho, že pro voliče současné opozice představují nejméně nepřijatelnou značku a pro vládní voliče nejméně nepřijatelnou opoziční sílu. A mají také nějaké schopnosti, které se zemi mohou hodit.
Jenže to je program do časů, kdy nejsou potřeba reformy a stačí věci jen zefektivňovat, parametricky upravovat a modernizovat. Není to program do časů, které vyžadují velká rozhodnutí, změny a pochopení toho, jakým problémům čelíme.
Na naší politické scéně se sice zdá, že o reformy není mezi voliči zájem. Ideově vyhranění se z parlamentních stran snaží být jen Piráti a ODS, a ještě v tom poměrně výrazně tápou, takže voliče spíše ztrácejí.
Navíc u nás reformy nejsou moc v oblibě, protože ve společnosti vyvolaly hodně neklidu. Platí to už o vládě Mirka Topolánka, která zavedla rovnou daň a superhrubou mzdu, čímž omezila příjmy státu, nikoli však jeho výdaje.
Když pak přišla světová ekonomická krize, řešil ji Miroslav Kalousek coby ministr financí ráznými škrty. Kalousek s Nečasem se také pokusili o pravicovou reformu důchodového systému, která byla hodně nepopulární, a oddělili financování církví od státu.
Od té doby se pohybujeme v módu slov jedné z písní skupiny Kabát: „Jeden to schválí, druhej to zruší.“ Platí to o důchodové reformě, EET nebo karenční době a podobných věcech. Fiala zvýší poplatky za veřejnoprávní média, Babiš je převede na stát, a tak dále a tak dále.
V tomto módu přitom pracovala už Sobotkova vláda, po které přišla Babišova, Fialova a nyní další Babišova vláda. Bez zásadních reforem jsme tak už čtvrté volební období.
Velkých problémů přitom máme hromadu. Například jde o to, jak pomoci nejchudší třetině obyvatel Česka, pro kterou je současný ekonomický, daňový a sociální systém nevýhodný, a to nikoli její vinou. Také nutně potřebujeme ráznější důchodovou reformu, protože mladé, početně slabé generace prostě nebudou schopny uživit generaci Husákových dětí v důchodu.
Skončit by také konečně měl rozpor mezi tím, že chceme na jedné straně daňově malý stát, ale současně máme vysoké mandatorní a sociální výdaje. Buď je nutné výdaje seškrtat, nebo zvýšit daně.
Ekonomika země vyžaduje modernizaci, připravovat se musíme na pokles počtu obyvatel a také by bylo fajn, kdyby vzdělávání konečně začalo být opět o něčem a k něčemu.
V této situaci proto další nereformní, klidný a konsenzuální učitel nebude pro Česko přínosem ani řešením. Jen možná díky své schopnosti dělat věci poměrně efektivně a moderně zpomalí nástup problémů, které nás čekají.
Jinak však půjde jen o další střídání dvou podob populismu – babišovského a fialovského střihu – které mění pouze parametry systému ve prospěch vlastních voličů, ale skutečného vládnutí nejsou schopny…
Tomáš František Přibyl, novinář
