Článek
Motoristé po celou dobu svého revanšistického útoku na prezidenta vyvíjejí na Hrad soustavný tlak. Naproti tomu postoj Andreje Babiše k účasti Petra Pavla na summitu NATO v Ankaře se neustále proměňuje.
Na počátku se zdálo, jako by nevěděl, zda o takový střet s prezidentem stojí, a neviděl, jak by jemu a jeho voličům prospěl. Tvářil se, jako by se více soustředil na plnění toho, co voličům nasliboval.
Pod tlakem koaličního partnera však vyšachování Hradu ze summitu přijal za vládní cíl. To byla jeho první chyba, zřejmě ovlivněná emocemi a egem.
Ze sporu, který klidně mohl mimo hlavní politické dění doutnat někde stranou jako folklórní přestřelka mezi Motoristy a Hradem, se stal politický spor číslo jedna.
Ani poté však Andrej Babiš příliš energie do obhajoby toho, proč prezident do Ankary jet nemá, nevkládal. V podstatě jen opakoval, že summit je spíše záležitostí vlády. Přesto nakonec Motoristům vyhověl a kývl na to, že prezident v delegaci nebude.
Rychlost, s jakou pak vláda u Ústavního soudu prohrála a musela prezidenta vzít s sebou (i když o meritu věci se bude jednat později), premiéra zřejmě překvapila. Souvisí to s tím, že stále nechápe, že nejde o politický, ale ústavní spor a že ústavní principy jsou mu cizí.
Postupně však Andreji Babišovi zřejmě došlo, jak velkou porážku a ostudu vlastně utrpěl, a v posledních dnech proto jeho vyjadřování nabralo úplně novou dynamiku.
Zejména se to projevilo v rozhovoru pro Deník.cz a v citacích, které z něj převzala a zdůraznila ostatní média. Andrej Babiš v nich vystartoval s tím, že prezident je škůdcem země, neustále se naváží do vlády a Ústavu si vykládá, jak chce.
Bylo přitom znát, že kritika od premiéra, který se dlouhodobě těší podpoře více než třiceti procent voličů, zní zcela jiným tónem než slova Motoristů.
Ti jsou politology a zřejmě i většinou společnosti vnímáni spíše jako nedospěle uvažující, pomstychtiví a narcističtí spratci s mizernou voličskou základnou.
Proto je možné premiérova nová vyjádření chápat i tak, že nyní Motoristy odstavuje z čela souboje s Hradem a staví se na jejich místo.
Odpovídají tomu i informace, které zveřejnily například Seznam Zprávy. Podle nich Andrej Babiš po posledním jednání vlády zasáhl do toho, jak se bude k pokračování kauzy vyjadřovat ministr zahraničních věcí a šéf Motoristů Petr Macinka.
Andreji Babišovi přitom jen stěží šlo o zklidnění koaličního partnera. Spíše to udělal proto, aby v této věci získal hlavní mediální prostor.
Obsahem kritiky prezidenta přitom Andrej Babiš nijak nepřekvapil. Obviňoval protivníka z toho, co způsobil sám, tradičně u toho trochu sebelítostivě fňukal, že nemůže dělat to, co slíbil voličům, a jednání prezidenta označil za kampaň. Zároveň se vykreslil v tom nejlepším světle, protože on byl s prezidentem přece tak trpělivý.
Tento model kritiky používá premiér tak dlouho, a tak často, že je s podivem, že ho stále ještě nenapadlo nic nového a jeho voliči to stále akceptují.
Nejdůležitější jsou však motivy premiéra. Vzhledem k tomu, s jakým postojem nakonec vláda do Ankary míří, je totiž evidentní, že argumentace rozdílnými názory vlády a prezidenta je nesmyslná.
Jednak prezident dlouhodobě říká, že bude zastávat stanovisko vlády, a především se ukazuje, že postoje Hradu a Strakovy akademie k výdajům na obranu jsou ve skutečnosti poměrně blízké.
S navyšováním výdajů na zbrojení ani se souhlasem s vojenskou pomocí Ukrajině prezident problém nemá. Naopak se ukazuje, že největšího kritika má vládní pozice přímo v koalici v Tomiu Okamurovi.
Navíc by Petr Pavel díky autoritě, které se stále těší ve vojenských kruzích NATO, mohl vládě v Ankaře pomoci. Pokud by stanovisko Česka předkládal společně s vládou, jistě by bylo ostatními spojenci přijato příznivěji, než když uvidí, jak se česká vláda chová k člověku, který pro NATO odvedl tolik práce.
Tvrdší kritika prezidenta tak bude mít evidentně osobní a emocionální podtext a jejím hlavním motivem bude u Andreje Babiše s největší pravděpodobností vztek z další porážky.
Premiér s prezidentem prohrál volby, byl donucen otevřeně říct, jak se zbaví Agrofertu, Petr Pavel mu odmítl veřejně jmenovat jednoho z nominantů do vlády a nyní si prosadil, že poletí do Ankary navzdory celé vládě.
Jde o výčet politických ponížení, jaký nemá na kontě žádný český polistopadový politik a který musí silně narcistní osobnost mimořádně rozčilovat. Ostatně v Deníku premiér kritizoval prezidenta právě za střety, které s ním sám prohrál.
Nynější silný výpad premiéra proti prezidentovi je proto do značné míry ovlivněn emocemi. Ty s ním navíc cloumají natolik, že se v této kauze dopouští dalších chyb.
Už tu zaznělo, že se nechal vtáhnout koaličním partnerem do cizí pomsty a udělal z ní i vládní záležitost. Zároveň vůbec nepochopil podstatu tohoto sporu ani to, jak se v něm bude rozhodovat o vítězství. A navíc si z prezidenta, kterého mohl při jednání s NATO využít ve svůj prospěch, udělal nepřítele na zbytek volebního období.
A nyní se pustil do kritiky prezidenta s razancí, která se mu může vymstít. Podle aktuálních průzkumů totiž veřejnost zatím stojí více za prezidentem. Hlava státu se u nás obecně těší velké podpoře, ať už jí je kdokoli.
Především však voliči Andreje Babiše od svého lídra nečekají takto bojovnou pozici. Podporují ho totiž zejména proto, že je populistou, který slibuje, že se o ně postará a že budou žít v klidu – tedy bez zatahování do velkých konfliktů, které by je ohrožovaly.
To však nejde úplně dohromady s tvrdostí a bojovností, s jakou se premiér nyní pustil do prezidenta. To, že chce vláda vrátit prezidentovi porážku tím, že ho veřejně v zahraničí poníží, může totiž na voliče působit až tyransky.
Tomáš František Přibyl, novinář
