Článek
V našem mediálním prostoru jako by se všichni opět soustředili pouze na Motoristy a jejich maskota. Na jejich nevychovanost a až psychopatickou amorálnost. Debaty o nedávné dopravní nehodě Filipa Turka jistě roztočily počítadla návštěvnosti zpravodajských webů o sto šest.
Jenže tento zájem míří mimo podstatu. Motoristé jsou natolik malou stranou, že téměř ani stranou nejsou, a ani procent v preferencích mnoho nemají. U jejich chování jde proto především o to, jak se ke svému nejmenšímu koaličnímu partnerovi staví předseda vlády.
Politické hodnocení přitom musí být v tomto případě podstatně jiné než trestněprávní. Policisté nebudou hodnotit život ani politické postoje řidiče, stejně jako nebudou posuzovat jiné skutky než tento.
Politicky je však zásadní, že je tato nehoda součástí dlouhodobě praktikovaného a na odiv dávaného chování Filipa Turka za volantem.
Když havaruje poslanec nebo ministr, který udělal jednu chybu, je to něco jiného, než když takto nabourá člověk, který se předvádí, jak je schopen na silnicích hazardovat s životy lidí. Viz jeho extrémně rychlá jízda na dálnici a další videa.
Navíc jde v politické rovině i o to, že tato událost má své evidentně problematické aspekty už nyní. Tedy ještě před stanovením trestněprávní viny nebo spoluviny.
Že Filip Turek vjel do křižovatky, ke které mířilo zdravotnické vozidlo s právem přednosti v jízdě, a ignoroval jeho zapnutý maják i sirénu, je naprosto evidentní. Stejně jako to, že všichni ostatní na křižovatce zdravotnickému vozu přednost dát stihli. Včetně chodců.
Na samotné srážce se jistě mohly podílet i další okolnosti, každopádně Filip Turek na nebezpečné křižovatce v nebezpečnou chvíli zcela jistě hazardoval.
On a Petr Macinka se to však jali ignorovat a nezmiňovat a okamžitě začali pracovat na tom, aby debatu o problematických aspektech nehody co nejvíce rozmělnili a co nejvíce protáhli.
Filip Turek měl přitom dost času na vyhodnocení toho, co vlastně udělal a jak se choval. Na šok nebo zmatení se vymlouvat nemohl a záznamy toho, co se stalo, také viděl.
Namísto alespoň náznaku sebereflexe, který by politické dopady výrazně zmírnil, přišlo postupně zpochybňování vážnosti události, vážnosti zranění řidiče zdravotnického vozu a naznačování toho, že vina může být na jiné straně.
Nepokornost reakcí Motoristů je přitom často problematičtější než samotný jejich prohřešek. Chyby a přešlapy děláme všichni, ale neřešit jejich morální rozměr je pro každou společnost cestou k přerodu v peklo.
Nemluvě o rádoby rezignaci na post, který nic neřídí. Ministerstvo životního prostředí může a pravděpodobně i bude Filip Turek řídit dál. Na to dokonce nemusí být ani poslancem – stačí, aby ministr Červený dodržoval stranické úkoly.
Nejproblematičtější jsou proto slova předsedy Motoristů, která citovala řada médií: „Já držím Filipovi palce, stojím za ním, určitě ho podporuji a určitě ho nikdy nepotopím nebo se ho nevzdám.“
V této větě se skrývá přesvědčení o tom, že Motoristé jsou geniální, dělají zásadní věci a odpovědnost je něco, čím se nemusí zabývat. Podobně laděné vystoupení předvedl nedávno u Čestmíra Strakatého i motoristický ministr kultury Ota Klempíř.
Nevychovanost a až psychopatická amorálnost však není něco, co by u Motoristů ještě mělo překvapovat. Překvapující je, jak daleko v jejím tolerování dokáže zajít předseda vlády Andrej Babiš.
Premiérova reakce i v tomto případě postrádá odpovídající razanci. V podstatě se odhodlal jen k mírné větě, že by měl Filip Turek rezignovat. Problematičnost jeho chování tedy vidí, ale k ostré výzvě bez podmiňovacího způsobu se neodvážil. Natož aby řekl, že pokud Filip Turek nerezignuje, navrhne vládě jeho odvolání.
Že ANO nebude do této záležitosti příliš rýpat, naznačilo i vyjádření bývalého předsedy Sněmovny a poslance Radka Vondráčka, který považuje Turkovu reakci za adekvátní. Ostatně to, že kauza vyšumí, očekávají i někteří politologové.
Ani to by přitom nemělo nikoho překvapit. Andrej Babiš Motoristům ustupuje od chvíle, kdy s nimi začal jednat o sestavení vlády. Už tehdy bylo znát, že o Filipa Turka ve vládě nestojí, ale smířil se s ním.
Nejprve dokonce neměl nic proti tomu, aby se stal ministrem zahraničních věcí. A nijak se nepostavil ani proti výměně postů mezi Motoristy, po níž měl Filip Turek řídit už jen ministerstvo životního prostředí.
Nakonec Filipa Turka navrhl na ministra i poté, co už vláda vznikla bez něj a bylo prakticky jasné, že ho prezident nejmenuje.
Na druhou stranu však Andrej Babiš také ukazoval, že za Motoristy a jejich kandidáty do vlády bojovat nebude, a kompetenční žalobu na prezidenta Ústavnímu soudu nepředložil.
Postupně si však od Petra Macinky nechal vnutit téma pomsty prezidentovi, kvůli čemuž utrpěl porážku v podobě předběžného opatření Ústavního soudu i v podobě prezidentovy účasti na summitu NATO. To, že ho Motoristé navezli do zbytečného konfliktu, jim přitom ani jednou nevyčetl.
V porovnání s tím, jak je ve vládě spoutána SPD, se přitom Andrej Babiš vůči Motoristům chová až téměř ustrašeně. Na povrchu k nim sice servilní není, ale zároveň s nimi není schopen nic udělat.
Důvodem přitom nebude jen jeho touha po imunitě v kauze Čapí hnízdo. Ostatně ta už je vyřešená. Hlavní problém tkví v tom, že předseda ANO nemá ponětí, jak řídit koaličního partnera, který vůči němu není servilní jako SPD a je naopak nebývale sebevědomý.
Navíc je možné, že má z Motoristů jisté obavy. Respektive si je vědom, že v případě, kdy to pro ně bude výhodnější, mu klidně, obrazně řečeno, vrazí kudlu do zad. Politicky agresivní se na to zdají dostatečně…
# Tomáš František Přibyl, novinář
