Článek
Řada lidí je překvapená, jak je možné, že se to mohlo stát. Korupce je příběh, který provází společnost v podstatě neustále. Každá ze stran korupce totiž má zájem na dosažení nějaké výhody. Ten, kdo dává úplatek, dosáhne toho, že získá něco, co by bez úplatku zřejmě nezískal. V současné době obvykle zakázku, z které vždy plyne nějaký reálný zisk. A ten, kdo úplatek přijme, má samozřejmě jasný efekt ve výši úplatku (tedy za předpokladu, že ho nemusí ještě dále dělit svým podporovatelům).
Na první pohled by se mohlo zdát, že korupci vyřešil zákon o zadávání veřejných zakázek, který stanovuje pravidla pro zakázky financované z veřejných zdrojů. Ale bohužel tomu tak není. Člověk je tvor chytrý, tvořivý a přizpůsobivý. Existuje celá řada fint, jak dostát zákonným podmínkám, ale reálnou situaci trochu ohnout. Nemám zájem popisovat, jak to v aktuálních podmínkách probíhá, ale jen pro ilustraci zmíním zákulisní dohodu dodavatelů. Pro každou konkrétní zakázku existuje určitý omezený počet dodavatelů. Co nebo kdo zabrání, aby si dodavatelé rozdělili trh, domluvili se na podobě nabídek a zadavatel je zcela bez šance ovlivnit výsledek výběrového řízení. Ale to je ta nejjednodušší metoda. V případě, že zadavatel připravuje specifické podmínky zadání, které vyhovují jen určitým dodavatelům, to už se blížíme k výše zmíněné korupci. A pak je celá řada dalších a mnohem sofistikovanějších způsobů, jak vybrat toho, kdo dal nějaké všimné.
Je pravdou, že odhalit korupci formou finanční kontroly státního nebo komunálního subjektu je velmi obtížné. Zákon i finanční předpisy v zásadě porušeny nejsou, nebo to není možné dokázat. Obvykle jsou obdobné případy odhaleny pouze v případě, že je někdo „napráská“ buď proto, že už se na drzost korupčníků nemůže dívat, nebo proto, že se jedná o neúspěšného dodavatele, který zakázku nevyhrál.
Tak že je to vlastně hodně o morálce a nastavení společnosti ke korupci. Za socialismu se v žertu říkalo, že kdo nekrade – okrádá rodinu. Bohužel to asi ve společnosti trochu přetrvalo. Jako optimista si myslím, že většina lidí má morální kredit a uplatit by se nedala. Ale můžu se mýlit. Údajně platí nepsané pravidlo, že počet lidí, které nelze uplatit, klesá úměrně výši úplatku. Přesto znám řadu lidí, kteří jsou určitě neuplatitelní.
Problémem je podle mě i trest za korupci. Nevím, jestli je to pouze tím, že odsouzení za korupci mají obvykle tzv. dlouhé prsty do politických struktur, nebo je to mírností našich soudů, ale tresty nejsou podle mě adekvátní. Pro příklad: Korupční kauza v řádech desítek milionů, odsouzený dostane trest např. 10 let odnětí svobody a po 3 letech je propuštěn za dobré chování. Část peněz mu sice byla odebrána, ale nebuďme naivní, další část financí nebo majetku má jistě šikovně ukrytou. Tak se to celkem vyplatilo, ne?
A ještě by se měl někdo zajímat o to, kde vznikly ty finance, které byly použity na korupci? Jedná se přece zcela jistě o „černé peníze“, které musel někdo někde nelegálně vyprat. Tohle je naopak oblast, která je kontrolou zjistitelná. Je naprosto jisté, že tyto peníze v řádech milionů nepocházejí z legálního podnikání.
Na závěr si položme otázku, jak z toho ven? Určitě nemáme tolik policistů, aby dohlíželi na veškeré podnikatelské aktivity státních a komunálních subjektů. A zcela jistě neprobíhá korupce všude. Pořád převažuje můj optimismus, že většina lidí je slušných. Řešením není ani zvýšení platů všech státních a polostátních manažerů. Tvrzení, že kdo má dost, už nebude chtít víc, je nesmyslné. Podle mě je to celé hodně o morálce a trestu, ale také o sledování majetkových poměrů odpovědných osob. Kvalitní personální výběr spojený s průběžnou kontrolou majetku je v současné době asi jediným pozitivním řešením.
