Článek
Aktuálně se téměř každý den připomíná 80. výročí konce 2. světové války a ožívá množství hrdinských a někdy i méně hrdinských příběhů. Tak mi dovolte, abych také přispěl svou troškou do mlýna a připomněl jeden dávno minulý a téměř zapomenutý příběh související s tímto velkým výročím a částečně i se mnou.
Osud Vojáka z Buzuluku se začal odehrávat na Podkarpatské Rusi, která byla tenkrát před 2. Světovou válkou součástí Československa. Když byly Čechy a Morava obsazeny hitlerovským Německem, Podkarpatskou Rus obsadili Maďaři, spojenci Hitlera. Voják z Buzuluku ještě nebyl vojákem, ale společně s kamarády v touze po svobodě překročil hranice Sovětského svazu. Svobody se ovšem nedočkal nikdo z nich a všichni byli v pobořeném bývalém klášteře odsouzeni za nedovolené překročení hranice Sovětského svazu k několikaletým trestům nucených prací. A tak se budoucí Voják z Buzuluku dostal do pracovního gulagu na Urale, kde několik let tvrdě pracoval v nelidských podmínkách. Nezlomilo ho to a díky své houževnatosti přežil.
V souvislosti s dalším vývojem války, vstupem Sovětského svazu do války s Německem i s dalšími událostmi po několika letech dostala většina československých občanů – Rusínů milost a dobrovolně se většinou přihlásili do nově vznikající československé jednotky v Buzuluku. Tedy úplně dobrovolné to nebylo, ale bylo rozhodně lepší být československým vojákem než trestancem v gulagu. A tak už mohla být konečně zahájena válečná kariera našeho Vojáka. Nejprve v Buzuluku při tvrdém výcviku zpočátku bez zbraní, protože žádné nebyly. Později i s výzbrojí a v uniformách battle-dressech dodaných z Velké Británie. Připravoval se společně s kamarády na budoucí boje.
A šlo se válčit. Voják z Buzuluku prošel celou válku v řadách Svobodovy armády, bojoval u Kyjeva, Žaškova, Bílé Cerekve, Dukelského průsmyku a na řadě dalších míst. Byl dvakrát středně těžce raněn a po vyléčení šel opět válčit. Vypracoval se do důstojnické hodnosti a válku ukončil na Moravě u Prostějova v hodnosti poručíka. Dostal samozřejmě také řadu vyznamenání, která jsou na doprovodné fotografii. Vzhledem k tomu, že bylo jasné, jak to po válce dopadne s Podkarpatskou Rusí, která se změnila na Zakarpatskou Ukrajinu a stala se součástí Sovětského svazu, zůstal Voják v Československu a stal se vojákem z povolání v řadách Československé armády.
V roce 1947 se oženil, založil rodinu a nadále vykonával důstojnickou funkci v armádě. Po změně politické situace však byl v roce 1949 stejně jako řada jeho kolegů a kamarádů z armády vyhozen. V dalším období mu bylo umožněno vykonávat pouze práce pomocného dělníka. Ve velmi pokročilém věku ještě vystudoval střední ekonomickou školu, aby mohl před důchodem pracovat jako řadový úředník. Po roce 1989 byl samozřejmě rehabilitován a byla mu přiznána hodnost plukovníka. To mu v jeho důchodovém věku bylo samozřejmě naprosto k ničemu. Zemřel v roce 1997 ve věku 82 let.
Nikdy se nepovažoval za hrdinu, žil naprosto normálním životem, vždy se dobře postaral o svou rodinu. Byl velmi skromný a nenáročný. Prakticky téměř nikdo v jeho okolí nevěděl, co tento člověk ve svém životě zažil, kolik zranění a utrpení musel vydržet. Nikdy se s tím nesvěřoval a nepovažoval za nutné zveřejňovat svoje zásluhy. Ale byl to zcela mimořádný člověk, kterého jsem si moc vážil a rozhodně na něj nikdy nezapomenu. Můžete mi to věřit – byl to můj táta.
