Článek
Nečekané rozhodnutí
Celý život pracovala u policie v kanceláři, žádná uniforma ani zásahy. Byla tam skoro třicet pět let. Vždycky působila jako člověk, který tu práci dělá rád – měla přehled, respekt a jistotu. Když mi jednou řekla, že podává žádost o předčasný důchod, myslela jsem, že je to vtip. Nechápala jsem, proč by někdo dobrovolně odcházel z místa, které mu zajišťuje stabilitu i postavení.
Podezřele klidná
Když odešla, všimla jsem si, že se změnila. Začala chodit na výlety, měla víc času na rodinu, zhubla a pořád se smála. Já mezitím zůstala v práci, vstávala v pět, běhala po úřadě a v pátek padala únavou. Byla jsem vyčerpaná a občas jsem si říkala, že bych si taky ráda odpočinula, ale bála jsem se, že bych nevyšla s penězi. Nechápala jsem, jak to dělá ona. Vypadalo to, že se má líp než dřív.
Když jsem se zeptala
Jednoho dne jsme si domluvily kávu. Byla uvolněná, upravená, a místo pracovních historek mluvila o tom, kam pojede na víkend a jak se konečně začala učit hrát na klavír. Nedalo mi to a zeptala jsem se, jak to zvládá finančně. Jen se pousmála, napila se kávy a řekla, že bere třicet osm tisíc měsíčně. Myslela jsem, že jsem se přeslechla.
Jak to vysvětlila
Řekla mi, že sloužila skoro pětatřicet let a posledních pár let dělala vedoucí kancelářskou pozici. Díky tomu měla vysoký služební plat a dostala vysoký výsluhový příspěvek. K tomu dostává předčasný důchod, takže dohromady jí to dělá kolem této částky. Nepůsobila jako někdo, kdo se chlubí. Říkala to věcně, skoro s omluvou, ale bylo jasné, že je spokojená.
Nový začátek
Říkala, že chtěla odejít, dokud má zdraví a chuť něco dělat. Po letech v kanceláři, kde se střídali šéfové i předpisy, už prostě měla dost. Vysvětlila mi, že nechtěla čekat, až se začne hroutit ze stresu nebo nemocí, a chtěla si zbytek života opravdu užít. „Mám z čeho žít a hlavně mám konečně čas,“ řekla mi.
Tichá závist
Dívala jsem se na ni a záviděla jí ten klid, který z ní vyzařoval. Nemusela nic dokazovat, nic stíhat, jen si žila svůj život. Všichni jsme ji tehdy měli za blázna, že končí tak brzy. Jenže ona si to spočítala lépe než kdokoliv z nás. Já o důchodu mluvím se strachem, ona s úsměvem. A čím víc o tom přemýšlím, tím víc chápu, že možná nebyla blázen ona, ale my, co pořád běháme v kruhu.
