Článek
Pozvání, které mě překvapilo
Se švagrovou jsme se vídaly hlavně na rodinných akcích. Vždy působila unaveně, často si stěžovala, že nemá peníze, že je všechno drahé a že sotva vyjde do další výplaty. Přitom pracovala, její partner také, děti už nebyly malé. Nikdy jsem se neptala na detaily. Brala jsem to tak, že každý to má jinak.
Když mi jedno odpoledne napsala, jestli se u nich nechci zastavit na kávu, zarazilo mě to. Bylo to poprvé, co mě pozvala k nim domů. Neváhala jsem dlouho. Byla jsem zvědavá, jak vlastně žijí.
První krok do bytu
Už ve dveřích mě praštil do nosu silný parfém. Ne jemná vůně, ale těžký, sladký odér, který se držel ve vzduchu. V předsíni stála obrovská skříň plná bot. Na zemi ležely další páry, některé s visačkami. Kabelky visely na háčcích, jedna vedle druhé, značkové, lesklé, téměř nenošené.
Byt byl velký, moderní, ale zvláštně přeplněný. Všude něco leželo. Dekorace, svíčky, polštáře, obrazy, vázy. Každý kousek jiný, každý z jiného stylu. Jako by každá návštěva obchodu skončila nákupem něčeho, co zrovna zaujalo.
Káva, která nebyla jen kávou
Sedly jsme si do obýváku. Na stole ležel nový tablet, vedle něj chytré hodinky, další telefon. Televize zabírala půl stěny. Když mi nalévala kávu, vyprávěla, jak byla nedávno ve městě a narazila na skvělou akci. Ukazovala mi šaty, které měla na sobě. Přiznala cenu a pak se hned zasmála, že si to vlastně neměla dovolit.
Z kuchyně jsem si všimla plné pracovní desky spotřebiči. Kávovar, který vypadal, že se skoro nepoužívá. Mixér, horkovzdušná trouba, další přístroj, jehož účel jsem ani nepoznala. Lednice byla polepená magnety z výletů, o kterých mi nikdy nevyprávěla.
Věta, která mi to spojila dohromady
Během hovoru si povzdechla, že zase neví, z čeho zaplatí příští měsíc nájem. Že peníze prostě mizí. Řekla to skoro bez emocí, jako konstatování faktu. Rozhlédla jsem se kolem sebe a došlo mi to. Nešlo o smůlu ani o nízký příjem. Šlo o drobná rozhodnutí, opakovaná den za dnem.
Každá svíčka, každá kabelka, každý přístroj byl malý výdaj. Dohromady ale tvořily životní styl, který se tvářil normálně, dokud se člověk nezastavil a nepodíval se pořádně.
Odchod s tichým pochopením
Když jsem odcházela, objala mě a znovu se zmínila o tom, jak je všechno drahé a jak by chtěla mít jednou klid. Už jsem jí nic neříkala. Nemělo by to smysl. Některé věci člověk pochopí jen tehdy, když si je sám přizná.
Cestou domů jsem přemýšlela, kolik lidí kolem mě možná řeší stejné starosti a přitom sedí uprostřed věcí, bez kterých by se klidně obešli. A jak snadné je nevidět souvislost, když se člověk obklopí leskem, který má zakrýt prázdné místo tam, kde by měl být pocit jistoty.
