Článek
Existuje mnoho definic pojmu „kultura“, od biologicko-zemědělského pojetí přes souhrn lidské tvořivé činnosti a určitou úroveň kultivovanosti až po způsob života společnosti, který je pro mě osobně nejzajímavější.
Nizozemský psycholog Geert Hofstede definoval kulturu jako „kolektivní programování lidské mysli“, zatímco francouzský sociolog Émile Durkheim ji vnímal prostřednictvím konceptu „kolektivních představ“, tedy sdílených přesvědčení a hodnotového a emocionálního nastavení společnosti, které lidi spojují a existují nezávisle na jednotlivcích. Klasické antropologické definice nám připomínají základní stavební kameny kultury, jako jsou například „znalosti, přesvědčení, morálka, právo, zvyky a tradice“ (Edward Burnett Tylor), a dále „jazyk, příbuzenské vztahy a mýty“ (Claude Lévi-Strauss).
Levicově orientovaní myslitelé pak kulturu zasazují do širšího rámce ideové, institucionální a umělecké nadstavby společnosti, která je formována ekonomickou základnou, již zároveň legitimizuje a reprodukuje. V tomto pojetí je kultura nedílnou součástí mocenských bojů. Strategie udržování moci se totiž neopírají pouze o hrozbu použití násilí nebo ekonomickou sílu. Mocenské struktury se upevňují a reprodukují také prostřednictvím společenského souhlasu, utvářeného představami o tom, co je „normální“ a „přirozené“. Občanská společnost je tak neustále formována a usměrňována směrem k reprodukci stávajícího společenského uspořádání. Součástí tohoto procesu je i uzavírání se vůči alternativním pohledům a vlivům, které zpochybňují dominantní kulturní rámec. Výsledkem je nejen přesvědčení o nadřazenosti jedné skupiny nad druhou, ale také takzvaný „zdravý rozum“, který se nám jeví jako neutrální a samozřejmý, přestože je sám produktem konkrétních mocenských vztahů.
Aplikaci tohoto obecného principu moderní moci, kterému se ve své tvorbě věnoval například francouzský filozof Michel Foucault, najdeme zakotvenou v institucích napříč celým společenským spektrem, od škol, médií, politických stran a kulturních či ekonomických subjektů až po síť rodinných vazeb a společenských rolí. Cílem je vytvoření disciplinární společnosti, tedy společnosti poslušné, poddajné a užitečné, ideálně takové, která daný soubor pravidel a norem přijala za vlastní. Jihokorejský filozof Byung-Chul Han ve své tvorbě toto foucaultovské chápání moci rozšiřuje do sféry digitální existence, v níž se vnější, často restriktivní nátlak ze strany státu a dalších mocenských struktur přetváří v příležitost k sebevyjádření a sebevykořisťování, které jedinec vnímá jako projev vlastní svobodné volby. V obou případech je však získávání a udržování moci nejúčinnější tehdy, když člověk jedná jako vlastní dozorce ve vězení, které si sám postavil.
Výsledkem je kolektivní vědomí, které formuje společnost do podoby podřízených skupin akceptujících společenské uspořádání, jež nemusí být v jejich vlastním zájmu. Příkladem může být podpora ekonomických a politických struktur zvýhodňujících české oligarchy ze strany pracujících, kteří zároveň nesou náklady tohoto uspořádání, a přesto věří v příslib, že tvrdá a poctivá práce je dříve či později vynese na ekonomické výsluní.
V kapitalistické praxi se tento mechanismus projevuje přinejmenším na dvou úrovních. Na úrovni národní ekonomiky se společnost, často nevědomky, podřizuje ekonomickým zájmům elit, a to na úkor vlastního zdraví a blahobytu. Na úrovni světového systému, který v rámci jediné propojené kapitalistické ekonomiky člení svět do hierarchie jádra, semiperiferie a periferie, jsou jednotlivé společnosti podřízeny zájmům aktérů stojících na vyšších příčkách této hierarchie, zatímco samy zároveň vykořisťují ty, kteří se nacházejí níže. V obou případech jsou kulturní hodnoty společnosti utvářeny tak, aby se daná společnost vnímala jako do určité míry nadřazená ostatním, byť samozřejmě existují výjimky.
A právě tato skutečnost mě přivádí zpět k otázce, jakým způsobem vnímáme svět, a především k tomu, jak česká společnost nahlíží na historii, politiku a rozvoj zemí globálního Jihu. V centru našeho uvažování o globálním Jihu stojí projekce vlastních kulturních hodnot, aniž bychom dostatečně zohledňovali historický kontext a důsledky podřízeného postavení těchto zemí v globální ekonomické hierarchii, tedy na periferii světového systému. Mnohé z našich představ o globálním Jihu vycházejí z předpokladu jeho kulturní zaostalosti, která se má projevovat například nepřipraveností na demokratickou samosprávu, nedostatečným respektem k základním právům a svobodám, soukromému vlastnictví či vědeckým metodám, stejně jako neschopností modernizovat národní hospodářství prostřednictvím industrializace a urbanizace.
Cílem této série článků je narušit stereotypní uvažování a zpochybnit alespoň některé ze zakořeněných představ a přesvědčení o údajné vrozené kulturní zaostalosti globálního Jihu. Chci představit současnou realitu z perspektivy samotného globálního Jihu a nabídnout alternativní pohled na procesy, které formovaly a nadále formují jeho postavení ve světě. Mimo jiné se můžete těšit na témata související s konceptem nerovné směny, dekolonizací, postrozvojovým myšlením (post-development) a revolučním, antiimperialistickým bojem za nezávislost. Stay tuned!
