Článek
Začalo to nenápadně
První týdny bylo všechno v pořádku. Majitel byl zpočátku milý, ukazoval mi nové stroje, poradil s technikou a občas prohodil pár slov. Brala jsem to jako běžnou konverzaci. Jenže časem začal být až moc všímavý. Všimla jsem si, že mě sleduje při každém cviku a občas utrousil poznámky o mém vzhledu. Zpočátku jsem to ignorovala, nechtěla jsem dělat scénu.
Když už to bylo přes čáru
Jednou ke mně přišel, když jsem dělala dřepy, a s úšklebkem řekl něco, co mě úplně zaskočilo. Bylo to dvojsmyslné a zjevně nevhodné. Zůstala jsem stát jako opařená, vůbec jsem nevěděla, co říct. Jen jsem se usmála, aby situace neskončila trapně, a rychle odešla na jiný stroj. Ale od té chvíle se to jen zhoršovalo. Pokaždé, když jsem přišla, měl nějakou narážku. A i když se usmíval, v očích mu bylo vidět, že ví, že překračuje hranice.
Zvažovala jsem, jestli přestat chodit
Několikrát jsem si říkala, že do té posilovny už prostě nepůjdu. Jenže jsem měla zaplacené členství a nechtěla jsem ustoupit kvůli někomu, kdo se neumí chovat. Snažila jsem se ho ignorovat, ale pokaždé, když jsem cvičila, jsem cítila jeho pohled. Bylo to nepříjemné a nutilo mě to spěchat, místo abych si trénink užila.
Zavolala jsem manželovi
Jedno odpoledne, když jsem po tréninku odcházela, mě zastavil u dveří a zase si neodpustil poznámku, tentokrát s úsměvem, který byl až moc drzý. V tu chvíli mi došla trpělivost. Jakmile jsem vyšla ven, zavolala jsem manželovi a všechno mu řekla. Nečekala jsem, že to bude řešit hned, ale během půl hodiny stál před posilovnou.
Setkání, které si bude pamatovat
Manžel si s ním promluvil klidně, ale důrazně. Neviděla jsem přesně, co mu říká, stála jsem dál, ale výraz majitele se rychle změnil. Z drzého úsměvu zbylo jen nervózní přikyvování. Od té doby mě nechal úplně na pokoji. Když jsem ho potkala, jen slušně pozdravil a šel dál.
Klid po bouři
Od té doby je v posilovně zase klid. Cvičím, poslouchám hudbu a nikoho nezajímám, tak jak to má být. Nešlo mi o to, aby měl někdo problém, ale o to, aby se ke mně choval s respektem. A i když nejsem zastánce toho, aby za mě věci řešil někdo jiný, tentokrát jsem byla ráda, že jsem to manželovi řekla. Protože někdy jeden telefonát stačí, aby si člověk uvědomil, kde má hranice.
