Na svatbě dcery jsem seděla v první řadě. Přesto jsem měla pocit, že tam nepatřím

Šaty jsem kupovala tři měsíce předem. Tmavě modré, po kolena, s decentním výstřihem. Ne příliš výrazné, ne příliš nudné. Přesně takové, jaké by měla mít matka nevěsty. V obchodě jsem se na sebe dívala v zrcadle a říkala si, že tohle je ono. Že v těchhle šatech budu sedět v první řadě a dívat se, jak moje holčička říká ano.

Pak přišel ten den. A já v těch šatech seděla. A dívala se. A cítila se jako host, kterého pozvali ze slušnosti.

Přijela jsem do hotelu, kde se Lucka chystala. Zaklepala jsem na dveře, otevřela mi její svědkyně, kamarádka z vysoké, kterou znám jen z fotek a vyprávění.

Seděla jsem na posteli a čekala, zatímco kolem mě pobíhaly tři mladé ženy, které se smály vtipům, kterým jsem nerozuměla. Odkazovaly na večírky, na lidi, na historky. Lucka vyšla z koupelny v županu, vlasy ve natáčkách, a objala mě. Krátce. Pak se otočila ke kamarádce a řekla: „Terezo, podej mi ten korektor, ten co jsi včera kupovala.“

Stála jsem u okna a dívala se, jak ji líčí cizí žena. Vizážistka, kterou si Lucka našla na Instagramu. Chtěla jsem nabídnout, že jí zapnu šaty. Udělala to svědkyně. Chtěla jsem jí dát náušnice po babičce, které jsem přivezla. Lucka se usmála, poděkovala a položila je na stůl. Vzala si jiné.

Obřad byl krásný. Zámecká zahrada, bílé židle, růžové květiny všude. Seděla jsem vepředu, hned u uličky. Vedle mě manžel, na druhé straně rodiče ženicha. Když Lucka šla uličkou, vstala jsem jako všichni ostatní. Dívala jsem se na ni, na ty šaty, které jsme vybíraly spolu, na závoj, který chtěla přesně takhle dlouhý, na kytici, o které jsme se hádaly, protože já chtěla pivoňky a ona růže.

Byla nádherná. A úplně cizí.

Sledovala jsem, jak se dívá na ženicha. Jak se směje, když se mu třese hlas při slibu. Jak ho bere za ruku. A uvědomila jsem si, že tenhle pohled neznám. Že takhle se na nikoho nedívala, když bydlela s námi. Že ta žena, která tam stojí, vyrostla někde jinde. Ne u nás v kuchyni. Ne u nás v obýváku. Někde, kam jsem neměla přístup.

U stolu jsem seděla na čestném místě. Vedle ženicha matky, se kterou jsme si neměly co říct. Mluvily jsme o počasí, o výzdobě, o tom, jak krásně to všechno dopadlo. Zdvořilá konverzace dvou žen, které spojuje jen to, že jejich děti se do sebe zamilovaly.

Lucka obcházela stoly, objímala hosty, smála se. Ke mně přišla třikrát. Poprvé se zeptat, jestli mi chutná. Podruhé mě představit nějakým kolegům. Potřetí říct, že za chvíli bude první tanec.

Dívala jsem se, jak tančí s manželem. Pak s tchánem. Pak s kamarádkami. Čekala jsem, že přijde za mnou. Že budeme mít ten moment, matka a dcera, písnička, která něco znamená. Nepřišla. Možná zapomněla. Možná to nebylo v plánu. Nezeptala jsem se.

Někdy kolem desáté jsem vyšla na terasu. Potřebovala jsem vzduch. Stála jsem u zábradlí, dívala se na rozsvícený zámek a přemýšlela, kdy přesně jsem ztratila právo být součástí jejího života.

Možná když se odstěhovala. Možná dřív. Možná jsem jí nedávala dost prostoru a ona si ho vzala jinak. Možná jsem jí dávala moc prostoru a ona si myslela, že mi na ní nezáleží. Nevím. Nikdy jsme o tom nemluvily. A teď už asi nebudeme.

Manžel mě našel na terase. Řekl: „Pojď dovnitř, bude krajení dortu.“

Šla jsem. Stála jsem v davu, tleskala jsem, fotila jsem. Lucka se na mě usmála přes celý sál. Zamávala jsem.

Je to tři týdny od svatby. Lucka mi poslala fotky, vybrala jsem si dvě do rámečku. Na jedné jsme spolu a obě se usmíváme. Vypadáme šťastně.

Občas tu fotku vezmu do ruky a snažím se vzpomenout, co jsem v tu chvíli cítila. Jestli jsem se opravdu usmívala, nebo jen věděla, že se usmívat mám.

Lucka volala minulý týden. Vyprávěla o líbánkách, o novém bytě, o tom, že už vybalili všechny krabice. Řekla: „Mami, musíš přijet na návštěvu.“

Řekla jsem: „Jasně, ráda.“

A myslela jsem to vážně. Přijedu. Budu se usmívat. Budu obdivovat byt, chválit, jak to má zařízené. Budu dělat to, co se ode mě čeká.

Jen si nejsem jistá, jestli někdy přestanu mít pocit, že stojím za sklem a dívám se na život, který mi nepatří.

Možná je to normální. Možná to tak mají všechny matky dospělých dětí.

Možná si na to jednou zvyknu.