Nabídli jsme seniorovi 150 korun na hodinu. Řekl nám, že za tolik se mu nevyplatí ani vylézt z domu

Pracuji v menší firmě a občas hledáme pomocníky na jednoduché práce. Tentokrát šlo o úklid skladu a třídění věcí, nic složitého. Kolegyně navrhla, že bychom mohli oslovit i aktivní seniory v okolí. Měla jsem pocit, že by se někdo mohl chtít přivydělat a přitom se trochu rozhýbat. Zavolala jsem na místní klub a oni mi dali kontakt na jednoho pána, který prý často říká, že by něco dělal, kdyby byla příležitost.

Když přišel, působil sebejistě a sympaticky. Sedl si naproti mně, položil tašku na zem a čekal, co mu nabídnu. Připravila jsem si podklady a snažila se být co nejupřímnější. Vysvětlila jsem mu, že práce není náročná a že platíme sto padesát korun za hodinu. Mluvila jsem pomalu a jasně, aby měl prostor zeptat se na vše, co bude chtít.

Jen lehce zvedl obočí a pousmál se. Pak úplně klidným hlasem řekl, že za takovou částku se mu nevyplatí ani vylézt z domu, protože cesta k nám ho stojí víc energie než samotná práce. Dodal, že dřív bral víc i za rychlé výpomoci a že peníze nejsou jeho hlavní motivací, ale hodnota času ano. Ten tón nebyl arogantní. Spíš to znělo jako fakt, který už dávno přijal.

Seděla jsem tam a snažila se pochopit, co tím vlastně říká. Nešlo o peníze samotné. Spíš o pocit, že jeho čas má větší cenu, než jakou jsme mu nabízeli. Nečekala jsem, že to na mě bude mít takový dopad. Najednou jsem si uvědomila, kolik lidí kolem mě bere podobné částky jako samozřejmost, a přitom se ani nezamýšlí nad tím, jestli jim to dává smysl. On mi to řekl bez omluv a bez snahy se zavděčit.

Když odešel, zůstala jsem chvíli sedět a přemýšlela o tom, jak snadno člověk zapomene, že i jednoduchá práce může mít svou cenu. Ne že bych očekávala, že příště přijde a změní názor. Spíš ve mně zůstal jeho způsob, jak si stál za tím, co považuje za přiměřené. A přestože se mnou nespolupracuje, pokaždé když otevírám dveře skladu, si vybavím jeho větu a připomene mi to, jak rozdílně dokážeme vnímat hodnotu vlastního času.