Článek
Ne o technice. Ne o postoji. Ne o tom, kdy měl jít high kick a kdy wrestling
Do toho Jiřímu Procházkovi mluvit nebudu. To by bylo asi jako radit bouřce, kudy má udeřit. Bojovník jakým bez pochyby je, by mě pravděpodobně dokázal vypnout, kdyby předemnou prudce zavřel dveře.
Chci mluvit o něčem jiném.
Jako válečník k válečníkovi.
Protože i když každý bojuje jiné bitvy, existují boje, které podléhají stejnému kodexu.
Samuraj neprohrává, jen se někdy dějí podivné věci
V Japonsku byli samurajové po staletí vládnoucí kastou. Nejen bojovníci, ale nositelé řádu. Jejich zbraní nebyl jen meč. Byl jí způsob bytí. Bushidó. Cesta válečníka.
Ne soubor póz. Ne romantika s katanou. Kodex, který člověka prověřuje právě tehdy, když dostane na budku. A tady je možná podstata toho, co se v tom zápase stalo. Neviděl jsem bojovníka, kterému chyběla odvaha. Viděl jsem bojovníka, který měl plnou hlavu.
A plná hlava je v boji těžší než unavené nohy.
Mizu no kokoro
Japonci mají pojem Mizu no kokoro.
Mysl jako voda.
Klidná, prázdná, odrážející věci takové, jaké jsou. Bez rušení. Bez vnitřního hluku. A jedině klidná voda může dokonale zrcadlit pohyb protivníka. Odraz je rychlejší než trénink nebo reflex. Je to intuitivní tušení toho co přijde.
Jenže do tohoto titulového zápasu Jiří nenastoupil jen proti Maorovi. Někdy si člověk nese do klece rodinu, odpovědnost, sliby, očekávání, tlak, vlastní ideály.
A pak se nepere jen s druhým mužem. Pere se s vlastním vnitřkem. A to je těžší protivník. Možná právě proto místo čistého seku přišlo párání.
A když se s něčím pářete, málokdy se vítězí.
Musashi by to poznal
Jiří často odkazuje na Mijamota Musašiho a Go Rin No Sho. Ten strávil mnoho let v jeskyni a půl života nebojoval katanou, ale bokkenem - dřevěným mečem. I tak vyhrál řadu soubojů na život a na smrt. Ale bylo 17. století a v Japonsku to fungovalo jinak. Kniha pěti kruhů, je pro našeho Samuraje zásadní.
Dobře.
Pak je tu jedna věta, kterou by si teď mohl připomenout:
Neodděluj cestu meče od cesty života.
Protože problém nebyl v meči. Problém byl možná v tom, jaký Jirka v tu dobu zápasu držel meč. V Ohnivé knize Musaši píše o rozhodnosti. O pohybu bez zaváhání. O seku, ne párání.
Sek. Ne párání. Tohle není kritika. Tohle je poznání.
Protože paradoxně právě porážka někdy ukáže přesně to, co vítězství schovávalo.
Bushidó nezačíná vítězstvím
Sedm ctností Bushidó není dekorace.
Jsou to testy.
Gi — správné jednání.
To nechybělo.
Yū — odvaha.
Té bylo dost.
Jin — soucit.
Ten se často rodí právě z bolesti. A možná ho v nepravou chvíli opravdu bylo až moc.
Rei — respekt.
Ten Jiří má.
Makoto — jednota slova a činu.
Tím žije.
Meiyo — čest.
Tu prohra nesebere.
Chūgi — loajalita.
K rodině, principům, cestě.
Tohle se neprohrálo! Prohrál se zápas! Ne cesta!
Samurajské krédo teď teprve začíná
„Nemám rodiče – činím nebesa a zemi svými rodiči.
Nemám domov - činím tanden (oblast břicha) svým domovem.
Nemám tělo – činím z vytrvalosti své tělo.
Nemám oči – činím z blesku své oči.
Nemám uši – činím z citlivosti své uši.
Nemám končetiny – činím z rychlosti své končetiny.
Nemám božskou sílu – činím z poctivosti svou sílu.
Nemám magickou moc – činím z osobnosti svou magii.
Nemám zákony – činím ze sebeovládání svůj zákon.
Nemám strategii – činím z „nezabít a nezemřít zbytečně“ svou strategii.
Nemám záměry – činím z uchopení příležitosti své záměry.
Nemám zázraky – činím ze správného jednání zázraky.
Nemám principy – činím z přizpůsobivosti své principy.
Nemám taktiku – činím z prázdnoty a plnosti svou taktiku.
Nemám talent – činím z připravenosti svůj talent.
Nemám přátele – činím ze své mysli svého přítele.
Nemám nepřátele – činím z nepozornosti svého nepřítele.
Nemám brnění – činím z dobré vůle a spravedlnosti své brnění.
Nemám hrad – činím z neochvějné mysli svůj hrad.
Nemám meč – činím z nepřítomnosti ega svůj meč.“
Možná právě teď.Právě teď, kdy je hlava po otřesu prázdnější. Právě teď může přijít Mizu no kokoro.Právě teď může přestat párat a začít sekat. Právě teď může Bushidó přestat být filozofie a stát se činem víc než dosud.
Možná ten titulový zápas neměl být tehdy. Možná má být teď, když Jiří drží v náručí zdravou dceru a když je jeho svět víc v pořádku než kdy byl.
Věrnost v porážce
Každý je hrdý, když se vítězí. Ale věrnost se pozná, když se nedaří.
A tak to chci říct jasně: Jsem hrdý, když vítězíte. Ale věrný jsem když prohráváte. Možná právě víc. Protože charakter se neukazuje, když člověk zvedá pás, ale když se zvedá ze země.
Přeji našemu válečníkovi jen to dobré, ať mu dcerka dělá radost a věřím, že ten pás do naší země, naší hrdosti, přivezete.
