Článek
Okupace za druhé světové války a více než čtyřicet let komunismu představovaly těžko představitelnou devastaci elit. Její důsledky pociťujeme dodnes. Nadějný start mladého Československa na začátku 20. století se utopil v ideologiích, které odevzdaně přijímaly „velký plán“ z Berlína nebo Moskvy.
Po roce 1989 jsme prožili mnohdy bolestivou transformaci. Mnoho tradičních gigantů padlo nebo se zásadně proměnilo: Baťa má sídlo ve Švýcarsku, z někdejší „Kolbenky“ jsou byty a sklady, automobilka LIAZ zanikla a plzeňská Škoda je pouhým stínem své slávy.
Přesto zde vznikly nové hvězdy. Mews, globální platforma pro hotelový management, získal více než půl miliardy dolarů investic; Rossum vyvíjející umělou inteligenci pro zpracování dokumentů přitáhl přes 100 milionů dolarů. České firmy vyhrávají i v kyberbezpečnosti (Avast), online obchodu (Rohlík) nebo cestování (Kiwi.com). Naši vývojáři a vědci se uplatňují v nejprestižnějších projektech světa jako jsou výzkumná centra ITER, Wendelstein nebo CERN. Nanovlákna z Liberce, zabezpečovací zařízení z Jablonce, radary z Pardubic, cvičné letouny z Vodochod, legendární nákladní auta z Kopřivnice nebo 3D tiskárny z Holešovic. V neutěšené bezpečnostní situaci se opět prosazují zbrojovky v Čechách i na Moravě. Parta mladíků rozjela ve Zlíně výrobu bot a zachránila tradiční značku. Český kapitál opět posiluje a kupuje a rozvíjí. Cílem už není „nastartovat a prodat“, ale získat pozici, vliv a stát se „rodinným stříbrem, které se prostě neprodává“.
Navštívíte-li téměř jakoukoli vysokou školu nebo výstavu pro inovátory a kutily, získáte pocit, že jsme na velice dobré cestě. Naši studenti snesou mezinárodní srovnání a středoškolské či univerzitní týmy vítězí v konkurenci projektů, které mají několikanásobné rozpočty.
Motor máme, pedál drží politik
Přesto politici dnes často opakují, že „zaostáváme“ a že „nám ujel vlak“. Zapomínají dodat, že nastavování podmínek je jejich práce. Občanům a firmám nechybí odvaha ani schopnosti. Když si dovolím alegorii se závodním autem, tak motor máme vyladěný, karoserii elegantní, elektroniku špičkovou a směr jasný. Úřední aparát se však chová jako řidič, který na rovince sešlápne brzdu a pak lidem vyčítá, že nejedou rychleji.
Z mezinárodních statistik vyplývá, že česká společnost není ani zdaleka „průměrná“. Podle Global Peace Indexu 2025 je Česká republika 11. nejbezpečnější zemí na světě, předstihujeme všechny sousedy s výjimkou Rakouska. Ve zprávě OSN o štěstí za rok 2025 jsme na 20. místě – výše než například Spojené státy nebo Anglie. V žebříčku plnění Cílů udržitelného rozvoje obsadilo Česko desátou pozici mezi 167 zeměmi. Harvardova laboratoř ekonomické složitosti řadí naše hospodářství na 7. místo na světě v ekonomické komplexitě. A podle analýzy časopisu The Economist jsme v roce 2025 šestou nejvýkonnější ekonomikou světa, zejména díky růstu HDP kolem 2,5 %, rekordně výkonnému akciovému trhu (index PX +47 %) a nízké nezaměstnanosti okolo 4,5 %.
Pokud tedy někdo z politiků mluví o zaostávání, mluví především o sobě!
Národ je připraven jet rychleji; je třeba odstranit bariéry, jež brání jeho výkonu. Na univerzitách často odcházejí špičkoví vědci kvůli byrokracii a (čtenář promine) hlouposti, kterou v takových kruzích nelze tolerovat. Firmy narážejí na nejasná pravidla a někdy na nestabilní legislativu. Investice často brzdí pomalá stavební a jiná řízení. Stát by měl sloužit jako chytrý spolujezdec, ne kverulant, který zakazuje jízdu na vyšší rychlostní stupeň.
Velcí jako my a úspěšní: inspirace z Evropy a Blízkého východu
Je trochu národní sport srovnávat se s velmocemi – USA, Čínou, Německem – ale uniká nám podstatná skutečnost: mnohé státy, které nemají k dispozici desítky milionů obyvatel, dokázaly postavit svou budoucnost na úplně jiných předpokladech. Tyto země nemají statisíce čtverečních kilometrů a mnohdy ani suroviny, přesto patří ke světové špičce.
Švýcarsko je dlouhodobě nejsilnější inovativní ekonomikou. V žebříčku Global Innovation Index 2025 obsadilo první místo, následované Švédskem a USA. První desítku doplňují další malé země: Jižní Korea, Singapur, Spojené království, Finsko, Nizozemsko, Dánsko a nově i Čína. Švýcaři nemají moře ani velké nerostné bohatství, ale budují stabilní právní prostředí, investují do vědy a podporují podnikatele – včetně Bati, který zde našel nové zázemí. Tento model ukazuje, že kvalita institucionálního rámce a investic do výzkumu mohou malou zemi vyzdvihnout nad velké mocnosti.
Finsko se opakovaně stává nejšťastnější zemí na světě. Finové hodnotí svůj život průměrnou známkou 7,8 z 10. Důvodem je silný sociální stát, vysoká důvěra v instituce a nízká míra korupce. Přestože severské země mají chladné podnebí, zahřívá je sociální koheze a vize, že každý občan je investicí do budoucnosti.
Norsko využilo ropných příjmů k budování největšího investičního fondu na světě. Norský parlament už v roce 1990 rozhodl, že výnosy z ropy budou ukládány do Globálního penzijního fondu; první vklady přišly v roce 1996. Fond investuje záměrně do zahraničních aktiv a má diverzifikované portfolio akcií, dluhopisů a nemovitostí. Vláda smí každoročně utratit jen malou část fondu, aby peníze sloužily i budoucím generacím. Norové tak nepřehánějí svou ropnou spotřebu, ale dlouhodobě investují do inovací a vzdělání, aby byli prosperující i v době, kdy ropa dojde.
Švédsko a Dánsko se řadí mezi technologické lídry a udržitelnou ekonomiku. Stockholm a Kodaň se chlubí prosperujícím startupovým ekosystémem, velkými investicemi do digitalizace a zelených technologií. Tyto země ukazují, jak může malá populace konkurovat světovým gigantům díky kvalitnímu školství, otevřenosti vůči talentům a dlouhodobé strategii.
Izrael, často nazývaný „startup nation“, investuje do výzkumu a vývoje více než 5 % HDP, jedno z nejvyšších podílů na světě. Tato země se v žebříčcích inovací drží v první patnáctce, a i přes trvalé geopolitické napětí vybudovala špičkový technologický ekosystém. Je to důkaz, že odhodlání a chytrá podpora výzkumu mohou překonat jakékoli vnější omezení.
Každá z těchto zemí má vlastní příběh, ale společným prvkem je důraz na chytré investice, stabilní a předvídatelné právní prostředí a důvěru mezi státem, občany a podnikateli. Státy jako Švýcarsko, Finsko, Švédsko, Norsko či Izrael neměří svou úspěšnost velikostí, ale kvalitou. A právě to je zrcadlo, ve kterém bychom se měli vidět my.
Co z toho plyne pro Česko?
- Vzdělání a výzkum jako priorita. Bez kvalitních škol, univerzit a výzkumných institucí nemůžeme generovat inovátory a podnikatele. Musíme zastavit odliv kapacit z akademického prostředí do zahraničí, zpřehlednit granty a valorizovat platy vědců.
- Podpora startupů a nových technologií. Stát by měl méně přeregulovávat a více investovat do inkubátorů, venture kapitálu a technologických parků. Úspěch firem jako Mews nebo Rossum ukazuje, že české nápady mají globální potenciál.
- Dlouhodobá strategie a stabilní legislativa. Inspirujme se norským fondem: přijmeme-li společenský konsenzus o klíčových reformách (např. důchodové nebo daňové), budeme se moci soustředit na budoucnost a investorům dáme jistotu. Rychlé změny zákonů a populistické kotrmelce naší ekonomice škodí.
- Udržitelný průmysl a zemědělství. Naši tradiční výrobci – od strojírenství přes zdravotní techniku po automobilový průmysl – musí přejít na produkty s vysokou přidanou hodnotou. V zemědělství bychom měli rozvíjet udržitelné a soběstačné postupy. Využijme toho, že jsme „srdcem Evropy“ a dokážeme exportovat do celého světa.
- Národní sebevědomí bez megalomanie. Nemusíme se srovnávat s USA nebo Čínou. Jejich úspěch většinou stojí na demografických a surovinových předpokladech, které nemáme. Místo toho hledejme inspiraci u zemí, které vynikají díky chytrému řízení, kvalitním institucím a důrazu na občana.
Obdivujeme 11 milionů Řeků za to, že si dovolili uspořádat olympiádu; devět milionů Norů, že své bohatství neprojídají, ale investují; osm milionů Švýcarů, že ze své bankovní tradice vybudovali globální finanční centrum; desetimilionový Izraele, který z pouštní země vytvořil high‑tech velmoc.
Závěr: Naší výzvou je přestat se krčit
Čechům koluje v žilách DNA Přemysla Otakara II., Karla IV., Husa, Masaryka i Bati. Máme historii vítězů, i když nám ji vykladači dějin příliš nepřipomínají.
Slavíme hokejové triumfy, olympijské medaile, objevy vědců i podnikatelské úspěchy. Když se něco povede, říkáme „naši vyhráli“. A když se nedaří, tak si zanadáváme, ale zvedneme se a jdeme dál - k novému cíli, mistrovství nebo výzvě. Proto je naší povinností dát dětem i sobě víru, že žít a tvořit v této zemi má smysl. Že nemají pravdu ti, kteří tvrdí, že „Nám všechno rozkradli a nic nám nezbylo“.
Nesrovnávejme se s největšími, ale s nejlepšími. Naše ambice nemusí být postaveny na velikosti, ale na kvalitě života, bezpečí, inovacích a spravedlivém systému. Motor nám funguje - je čas sešlápnout plyn a přestat brzdit.
Přejme si politiky, kteří s námi potáhnou za jeden provaz, ne proti nám. Pak dokážeme, že národ uprostřed Evropy může být velký – ne podle počtu obyvatel, ale podle toho, jak dobré místo pro život dokáže vytvořit.
(Autor otevřeně přiznává, že utrpěl vlastenectví)
