Článek
Taková představa je nejen historicky nepřesná, ale především nebezpečně zjednodušující.
Pokud jsme si v moderní společnosti zvykli používat pojem národnost jako jednu z identit, pak musíme být schopni přijmout, že český národ dnes zahrnuje lidi různých původů. Ukrajince, Vietnamce, Slováky a další – lidi, kteří zde žijí, pracují, vychovávají děti, mluví česky a berou Českou republiku jako svůj domov. To z nich nedělá „méně Čechy“. Naopak: potvrzuje to, že česká identita je živá, otevřená a schopná růstu.
Z tohoto důvodu nelze vyčítat Tomiu Okamurovi jeho původ. Ten není a nemá být kritériem kvality člověka ani jeho politické legitimity. Problém neleží v tom, kým je, ale jakým způsobem zachází s pojmem národ a národní cítění.
Pan Okamura dlouhodobě apeluje na vlastenectví svých voličů, avšak činí tak způsobem, který je v jádru ponižující pro samotné Čechy. Národní hrdost u něj není postavena na úspěších, schopnostech, historii ani budoucím potenciálu této země, ale především na obavách, ohrožení a strachu. Strach z cizího, strach ze změny, strach ze světa.
Jenže národní cítění, které je živeno strachem, není zdravé vlastenectví. Je to národní cítění ohrožené, podřízené a vnitřně slabé. Národ, který je definován především tím, čeho se bojí, se dobrovolně staví do role oběti. A národ, který se nechá definovat jako oběť, se vzdává své suverenity dřív, než o ni vůbec někdo usiluje.
Skutečné vlastenectví má jiný základ. Vychází z vědomí vlastní hodnoty, z respektu k vlastní historii – včetně všech národů a kultur, které byly její pozitivní součástí – a z odvahy dívat se dopředu. Je to vlastenectví, které staví na síle, odhodlanosti, velkorysosti a hrdosti, nikoli na uzavřenosti a podezírání.
Podporovat český národ neznamená ho chránit před světem. Znamená to věřit mu. Věřit, že obstojí. Že se dokáže prosadit. Že dokáže být inspirativní, nikoli ustrašený. Česká historie není historií malosti, ale schopnosti přežít, tvořit a znovu se nadechnout i v těžkých časech.
Právě proto není práce se strachem cestou k posílení národa, ale k jeho oslabení. Politik, který si z obav lidí dělá nástroj, sice může krátkodobě získat podporu, ale dlouhodobě rozkládá sebevědomí společnosti. A to není služba vlasti – to je její zneužití.
Český národ si zaslouží reprezentaci, která jej nenechá živořit strachem, ale pozvedne ho důstojností. Reprezentaci, která nebude stavět identitu proti světu, ale dokáže ji v něm obhájit. To je rozdíl mezi nacionalismem a vlastenectvím. A ten rozdíl je dnes důležitější než kdy dřív.
