Článek
Osobně se považuju za feministu a mám kolem sebe hodně silných žen. Pravdou je, že ženy byly znevýhodňovány a stále trochu jsou. Naštěstí jsou pryč časy, kdy ženy byly separátní živočišný druh. Kdy nemohly studovat nebo volit. Po upravení zákonů už bojujeme jen s mužskými zažitými zvyky, náboženstvím a stereotypy. A ženy občas samy mezi sebou.
Představme si, že muž a žena jsou si rovni/y ve všech ohledech. Zatloukají poličky a opravují auto na střídačku, oba se starají stejnou měrou o své potomky a střídají se u vaření a uklízení. Oba budou nosit špinavé montérky nebo naopak o sebe velmi dobře pečovat - záleží, jak si to pár nastaví. Setřou se i poslední očividné rozdíly. Pak nastane odstranění mužské a ženské (promiňte mi to sprosté slovo) energie. Kam se poděje sexuální náboj? Nestane se tak homosexualita a heterosexualita zaměnitelná?
Muži tíhnou k pomáhání slabšímu a ochraňování. Pokud ten slabší není jeden muž, protože ten se stává konkurencí. Pomoct fyzicky slabšímu muži je přijatelné, protože to tolik nezraňuje ego. Pomoct méně schopnému muži s triviálním problémem je podle mě hodně zraňující. Například muži nenabídnete, že mu nasadíte spadlý řetěz na kole. Ženě ano. Je to pro ní stejně zraňující jako pro muže? Pomáhají stejně ženy slabším?
Jediný opravdový rozdíl je asi v hormonech a cykličnosti. Muži jsou stabiln(ějš)í. Pokud jsou dostatečně silní, aby snesli emoční nával žen, pak můžou být klidným přístavem v rozbouřeném moři.
