Článek
I v tomto rychle se měnícím světě se můžeme opřít o několik skálopevných jistot. V létě je teplo, v zimě je zima, rekonstrukce D1 bude zdárně pokračovat i po zániku lidské civilizace a za všechno zlé vždy může předchozí vláda.
K těmto stálicím bychom mohli s úspěchem zařadit i to, že kolem 21. srpna probíhá každoroční rituální lynč našich vrchních politických představitelů za činy, kterých se dopustili před Sametovou revolucí.
Aby bylo jasno hned na začátku: i já se hlásím k uctění památky srpna 1968, kdy nám sovětské tanky poměrně názorně vysvětlily, že suverenita Československa je spíše jen básnický obrat a že o osudu republiky se nerozhoduje v Praze, ale výhradně v Kremlu. Vpád vojsk Varšavské smlouvy a následná dvacetiletá okupace pod taktovkou Moskvy tak právem patří k nejtemnějším kapitolám našich moderních dějin.
Bizarní přehlídka pokrytectví
Jenže to, čeho jsme svědky dnes, nemá s uctěním památky ani se skutečným vyrovnáním se s minulostí (a poučením se z ní) společného vůbec nic. Každoroční vytahování složek a veřejné pranýřování politických oponentů je jen levný a pokrytecký rituál. Z tragédie srpna 1968 se stal spíš pohodlný nástroj k diskreditaci těch, kteří s námi nedrží basu. A to ve dnech, kdy bychom měli vzpomínat na okupaci a normalizaci, působí zvlášť odporně.
Člověk by i pochopil, kdyby se vlna spravedlivého hněvu snesla na ty, kteří srpnové tanky dodnes lakují narůžovo, invazi zlehčují, zarytě ji odmítají nazvat pravým jménem či ji dokonce obhajují. Tedy zejména na relikvie z KSČM či obdobných formací typu Stačilo!.
Ale kdepak, to není náš případ.
Komunisté i jejich mutace se totiž propadli do propasti politického zapomnění. Disciplína kádrování, vytahování starých legitimací a spolupráce s StB se tak stala výhradní doménou špiček současné parlamentní scény a především jejich voličů. Právě ti si s železnou pravidelností kolem 21. srpna s neskrývanou chutí vyřizují účty s neoblíbenými (možná i nenáviděnými) politiky.
Protože jak jinak si připomenout bolestnou památku invaze a okupace, než máváním rudou knížkou před svými oponenty a pokryteckým mlčením u svých oblíbenců?
Rudá knížka vadí jen u těch druhých
Voliči nynější koalice si v tomto ohledu vyhlédli vděčný a snadný terč – prezidenta Petra Pavla, se kterým je jejich politická reprezentace už nějaký ten pátek ve fázi studené války.
Nutno přiznat, že tato kritika je naprosto v pořádku. Petr Pavel coby profesionální voják do KSČ nezpochybnitelně vstoupil. A každý, kdo v osmdesátkách odevzdal přihlášku, musel odkývat i onen narativ o „bratrské pomoci“ ze srpna 1968.
Vyčítat mu jeho stranickou minulost je legitimní politický postoj.
Jenže tenhle spravedlivý hněv a odpor dostává groteskní trhliny přesně ve chvíli, kdy se podíváme na situaci uvnitř samotné koalice. Kritika prezidentovy minulosti by totiž působila o poznání méně pokrytecky, kdyby její nejzarytější hlasatelé dokázali se stejnou vervou pálit i do vlastních řad. V nich se totiž také vykytují bývalí členové KSČ, kteří při svém vstupu do strany souhlasili s oním láskyplným označením invaze naprosto stejně jako Petr Pavel.
V tomto případě, světe div se, najednou nejenže nevadí normalizační rudé knížky, ale dokonce ani spolupráce s StB.
Neškodná kaňka u jednoho, nesmazatelný cejch u druhého
Nikoho nepřekvapí, že tito kádři, akademičtí „docentčíci“ a ochotní donašeči StB představují neodolatelnou kořist i pro voliče na druhé straně politické barikády. Ani její osazenstvo si totiž nenechá ujít příležitost, jak vytěžit srpnovou okupaci pro své potřeby a skrze laciné kázání o morálce si ulevit od nahromaděných antipatií.
Celé divadlo přitom probíhá podle totožného scénáře - „Ale to je něco jiného!“. Jakmile se debata stočí k osobě Petra Pavla, nepohodlná fakta se s obdivuhodnou elegancí zametají pod koberec. Fanoušci buď s kamennou tváří tvrdí dělají, že neslyší, nebo jeho angažmá v předlistopadové partaji omlouvají tím, že své hříchy „poctivou prací pro demokracii“ už dávno dávno odčinil.
U „našeho“ generála je tedy rudá minulost jen drobnou kaňkou, kterou tři dekády v demokratickém dresu spolehlivě vyčistily. Ovšem v případě nenáviděného Andreje Babiše se tatáž minulost mění v doživotní nesmazatelný cejch, který ho má podle kritiků doprovázet pokud možno až na onen svět.
A samozřejmě i obráceně - oblíbený Andrej Babiš si prací pro naše lidi svou kaňku odpracoval a nenáviděný rozvědčík si tuto „hanbu“ ponese až za hrob. Pokrytectví se v naší zemi rozhodně neomezuje jen na jeden politický proud.
Důležitější je dres, ne objektivita zákroku
Celé toto nedůstojné, rok co rok se opakující divadlo tak připomíná spíš hučení z tribun na vyhroceném fotbalovém zápase, kde se fanoušci hlasitě dožadují červené karty a odpískaní penalty při sebemenším kontaktu, který v jejich očích zavání pomalu i trestným činem.
Když se však naprosto totožného prohřešku dopustí hráč jejich vlastního týmu, náhle zákrok označí za neškodný souboj tělo na tělo, jakých je v dnešním fotbale spousta.
Podobně jako při regionálním derby, kde s námi cloumají emoce, i v politických debatách nejde o zákrok samotný a jeho objektivní posouzení.
Čím dál víc mi připadá, že společnosti jako celku je normalizační angažmá očividně naprosto lhostejné. Podstatné je jen rozdělení na „nás“ a „ty druhé“, tedy zda hráč obléká vládní trikot, nebo kope za opoziční tým.
Společnosti jako celku jsou morální principy ukradené
Že je to nefér a značně zjednodušující názor? Může být. Jak si ale vysvětlit skutečnost, že momentálně dva nejsilnější politici (co se týče počtu hlasů ve volbách) jsou prezident Petr „rozvědčík“ Pavel a premiér Andrej „ta hodná StB“ Babiš?
Není to snad samo znakem toho, že víc než bývalá stranická příslušnost nás zajímá (až na čestné výjimky) spíše současnost a budoucnost, případně že v naší volbě vítězí pragmatismus nad zásadovými morálními principy?
Nenastal tedy už čas, abychom tenhle nekonečný cirkus konečně ukončili?
Když s železnou pravidelností každý 21. srpen zneuctíváme vlnou pokrytecké relativizace a degradujeme jej na pouhý klacek v politickém souboji, bylo by možná o poznání důstojnější udělat krok zpět. Místo kádrování bychom mohli věnovat tichou vzpomínku tomu, jak křehká je naše svoboda a státní suverenita a připomenout si, že dějiny mají onen nepříjemný sklon se opakovat.
Místo toho, abychom se do krve hádali, čí rudá knížka má více snesitelný odstín. Místo onoho tribunového bučení a laciných urážek, kterými světu jen demonstrujeme, že nám o vypořádání se s minulostí nejde ani v nejmenším, ale podstatný je pro nás jen ten dres, který dotyčný zrovna obléká.
Pokud jsme už jako společnost v tichosti vyměnili pevné morální principy za pohodlný pragmatismus, měli bychom v sobě najít aspoň špetku slušnosti a přestat hrát tohle falešné divadlo. Zvlášť ve dnech, jako je 21. srpen.
