Článek
Před pár dny muselo být v centrále Asociace krajů pořádně dusno. Dorazila totiž dlouho vyhlížená odpověď ministerstva dopravy na společnou žádost hejtmanů o poskytnutí prostředků na opravy silnic a mostů ze Státního fondu dopravní infrastruktury.
Místo vytoužených miliard však přišel dopis, ve kterém ministr dopravy Ivan Bednárik věcně vysvětluje, proč kraje tentokrát, poprvé od roku 2015, uvidí na svých „kontech“ čistou nulu.
„V současné době bohužel vašemu požadavku nelze vyhovět. S ohledem na rozpočtové možnosti a vysoké nároky na financování prioritních investic do dopravní infrastruktury nelze v tuto chvíli garantovat finanční prostředky ani v dalších letech,“ píše ve svém dopise ministr dopravy.
Stručně a neformálně - fond je na suchu.
Vlády se mění, ohrané písničky zůstávají
Diplomaticky bychom mohli říci, že hejtmani pociťovali mírné zklamání. Není se čemu divit. V případě příspěvku ze státního fondu totiž nešlo o žádné drobné. Vždyť od roku 2015 stát do krajských pokladem z SFDI „nasypal“ přes 40 miliard korun, což podle propočtů samotných hejtmanů v minulosti zalepilo díry v rozpočtu na údržbu cest zhruba z jedné třetiny.
Je tedy jasné, že když tento finanční kohoutek někdo utáhne, nebo ho nedejbože rovnou odmontuje, nikdo na krajích nadšením skákat nebude.
Hejtmani tedy ihned vyrukovali s obviněními, že tato vláda je první od roku 2015, která nedá na opravu krajských silnic ani korunu, že tím budou trpět lidé na venkově a hejtmanka Středočeského kraje Petra Pecková dokonce nařkla vládu, že bere krajům miliardy.
Ostatně stejný song se už zpíval i za minulé vlády, když tehdejší šéf dopravy Martin Kupka vyrukoval s plánem, že kraje mají na opravy použít prostředky, které získají skrze změnu rozpočtového určení daní a z fondu SFDI už tedy neuvidí ani korunu. I když nakonec kvůli průtahům schválení změny RUD cuknul a pustil krajům aspoň 2 miliardy.
Za silnice odpovídá kraj, ne vláda
Při čtení všech těch bouřlivých prohlášení by člověk snadno nabyl dojmu, že za žalostný stav regionálních „tankodromů“ může výhradně vláda, která se zákeřně rozhodla ponechat výmoly na silnicích, aby co nejvíce znepříjemnila život občanům.
Bylo by velmi jednoduché naskočit na tuto linku (zejména když nejsem volič vládní koalice), označit vládu za zosobnění čirého zla a nejslabší vládu nejméně od doby bronzové. Objektivně ale musím dát za pravdu Ministerstvu dopravy, které na svých stránkách uveřejnilo článek, který uvádí věci na pravou míru.
„Silnice II. a III. třídy jsou majetkem krajů a jejich správa, údržba a opravy jsou především odpovědností jejich vlastníka. Kraje na tuto činnost dostávají vlastní daňové příjmy prostřednictvím rozpočtového určení daní. Příspěvky ze SFDI na běžné opravy byly vždy nenárokovou a doplňkovou pomocí státu, nikoliv automatickým nárokem.“
S tímto prohlášení jde jen těžko nějak polemizovat nebo si z něj nějak sarkasticky utahovat. Zejména proto, že zcela odpovídá zákonu č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích.
Kraj je ale přeci součástí státu!
Člověk by sice mohl v debatě tasit onen populární argument, že „kraj je přece také součástí státu“, ale do toho nám zase hází vidle zákon č. 129/2000 Sb., Zákon o krajích (krajské zřízení), který stanovuje, že kraj má právo na samosprávu a že své záležitosti spravuje samostatně bez zásahu státu: „Státní orgány mohou do samostatné působnosti zasahovat jen vyžaduje-li to ochrana zákona, a jen způsobem, který stanoví zákon.“
Kraj je tedy sice součástí státu, ale funguje jako samosprávná jednotka s vlastním rozpočtem, jehož příjmy tvoří zejména podíl na daních přes rozpočtové určení daní (RUD). A jak s těmito prostředky naloží je už pak plně na uvážení kraje.
Jestli napumpuje peníze do rozbitých silnic, přisype do krajských nemocnic, navýší dotace pro střední školy nebo zafinancuje pětadvacátý ročník festivalu dechové hudby a nákup nových služebních limuzín, do toho mu stát vůbec nekecá. Zkrátka samospráva - máš balík peněz a rozhoduješ si sám jak s ním naložíš.
Dobrovolnost znamená „může“, ne „musí“
Pravdivá je i informace Ministerstva dopravy, že příspěvky ze SFDI na běžné opravy krajských silnic byly vždy nenárokovou a doplňkovou pomocí státu. V zákoně č.104/2000 Sb. se sice píše o tom, že finanční prostředky z Fondu lze použít na financování oprav silnic, ale zároveň uvádí, že na poskytnutí prostředků z Fondu není právní nárok.
Když se v roce 2015 tehdejší šéf dopravy Dan Ťok poprvé rozhodl převést krajům 4,4 miliardy z přebytků fondu, nešetřil vizemi o tom, jak by se z této injekce měla stát trvalá součást rozpočtu.
„Do budoucna by bylo dobré, aby se tato položka stala pevnou součástí rozpočtu SFDI. V této věci také povedeme jednání s našimi partnery,“ prohlašoval tehdy ministr.
Jenže, jak už to tak u velkolepých plánů našich vlád bývá, tento záměr zůstal trčet někde na půli cesty - dál se vše odehrávalo jen v rovině dobrovolného daru bez sebemenší opory v zákoně.
My ale máme nárok!
Proto je až pozoruhodné, jak se z této doplňkové a nenárokové pomoci státního fondu v očích krajů stává cosi jako nezpochybnitelný zákonný nárok. Ten oblíbený, takřka neprůstřelný argument „ale já mám přece nárok…“, který už v naší společnosti doslova zlidověl, si zjevně osvojily i samosprávné celky.
Když pak hejtmani slyší, že příspěvky tentokrát nebudou, reagují, jako by jim stát sahal přímo do kapsy. Středočeská hejtmanka Petra Pecková bez obalu tvrdí, že vláda krajům peníze prostě „bere“, zatímco jihomoravský hejtman Jan Grolich okamžitě vytahuje kalkulačku a vyčísluje ztrátu na 1,5 miliardy korun za celé volební období.
To samo o sobě vrhá vcelku nelichotivé světlo na hospodaření našich krajů. Je přinejmenším zvláštní, že jsou hejtmani ochotni do svých plánů s naprostým klidem zahrnout takto politicky nejistou a z právního hlediska zcela nenárokovou sumu, A to obzvláště po zkušenostech z loňského roku, kdy byl příspěvek ze SFDI také ohrožen.
Spíše to připomíná, že si příliš k srdci vzali citát z románu Paula Coelha (Alchymista): „Všechno, co se stane jednou, už se nemusí stát nikdy více. Ale všechno, co se stane dvakrát, se jistě stane i potřetí.“
Sečteno a podtrženo
Nezbývá než dát za pravdu ministru dopravy Bednárikovi, který celou situaci ohledně příspěvku ze SFDI popsal bez zbytečné diplomacie: „Kraje si zvykly na to, že deset let dostávaly nějaký příspěvek.“
Celé to teatrální vystoupení hejtmanů za poslední roky totiž připomíná dítě, které od babičky pravidelně inkasovalo k narozeninám pětistovku, a když letos v obálce nic nenajde, okamžitě spustí povyk, že ho prarodiče oškubali a způsobili mu ztrátu.
Nechci tvrdit, že jsou naše regionální cesty v úžasné kondici - to ani omylem. Ostatně Sdružení správců a údržby silnic odhaduje, že na vyrovnání investičního deficitu krajských silnic a mostů by bylo potřeba úctyhodných 275 miliard korun. Jenže ruku na srdce, s tímhle problémem by ty vytoužené 4 miliardy stejně nijak zásadně nepohnuly.
Tyto nesystémové injekce navíc kritizoval i Nejvyšší kontrolní úřad. Místo toho, aby stát ze SFDI, určeného pro dálnice a železnice, dělal dotační peněženku pro cizí majetek bez jakéhokoliv vymáhání efektivity, je načase tento návyk definitivně utnout.
Jestli chtějí kraje skutečně plnit svou roli a nemít ze silnic tankodromy, měly by své síly zaměřit spíše na prioritizaci svého rozpočtu a zejména na politicky obtížnou reformu rozpočtového určení daní než na neustálé požadování dalších politicky nestálých příspěvků ze SFDI, které závisí na tom, jak se ministři dopravy a financí zrovna vyspali.
