Článek
Dnes slavíme státní svátek Dne boje za svobodu a demokracii a Mezinárodní den studentstva a jak tomu bývá zvykem, naše politická elita přichází položit květiny k Památníku 17. listopadu na Národní třídu, vyfotit se, zamávat lidem a prohodit pár slov se zástupci médií.
Dneškem se však nesla slovní přestřelka ohledně nové totality, kterou rozjelo hnutí ANO. Tato rétorika, kterou jede ANO už nějaký ten měsíc a která notně rezonuje i mezi dalšími „politickými“ subjekty i zejména dezinfo scénou (tzv. našimi-lidmi) mi však připomíná následující.
Jaromír vztekle rázuje po chodníku směrem škola. Hlavou mu proletí ranní výměna názorů s rodiči. Místo toho, aby brali v potaz jeho názor, že dnes se mu do školy nechce a raději by zůstal doma a hrál si na počítači, jeho rodiče mu vlepili jeden výchovný a bylo po diskuzi.
„Totalita!“ procedí zlostně skrze zaťaté zuby.
Po chvíli už sedí ve škole v lavici a zasněně hledí z okna. Z rozjímání ho probudí matikářka: „K tabuli přijde Jaromír.“
Jaromír vyvrátí oči v sloup, vezme si žákovskou a neochotně se šourá uličkou mezi lavicemi vstříc zkoušení.
„Začneme něčím jednoduchým,“ pronese povzbudivě učitelka. „14 krát 2,“ nadhodí.
„30!“ odpovídá Jaromír pohotově.
„Špatně Jaromíre. Je to 28. Zkus si to napsat pod sebe na tabuli.“
„Jak 30? Máte snad patent na pravdu? To vám nakukala mainstreamová matematika? Proč neberete v potaz můj názor na to, kolik je 14 krát 2?“ rozzlobí se Jaromír a vytrhne učitelce žákovskou.
„Totalita. Všude je totalita…“ procedí nasupeně.
Rozhodují jiní? Totalita!
Chápu, že poslanci zejména hnutí ANO se opravdu musí cítit jako v nové totalitě. Po dlouhých letech nejsou ve vládě a tudíž přímo nerozhodují o chodu věcí.
Zejména pro Andreje Babiše musí být tato situace naprosto katastrofální. Pro člověka, který díky své spolupráci s totalitním komunistickým režimem – dle jeho slov ale jen s tou hodnotou StB – která ale bezesporu nijak nesouvisela s jeho lukrativním místem či nabytými prostředky, musí být bezesporu nyní útrpné sledovat, že mu současný režim nepomáhá k získávání dotací, daňovým úlevám či se za něj hrdinně nebije a nežehlí jeho průsery.
Dle některých vyjádření mám opravdu pocit, že totalita je vše, z čeho nemám prospěch přímo já.
Nemůžu si dělat co chci? Totalita!
Ale i z dalších stran přichází podpora této myšlenky nové totality. Lidé mají údajně strach říci svůj názor. Vzhledem k tomu kolik demonstrací si tito chudáci utlačovaní současným totalitní režimem uspořádali od covidu mi tento názor přijde až neuvěřitelný.
Na druhou stranu chápu, že část občanů cítí, že je stát utlačuje. Vzpomeňme například na incident z března letošního roku, kdy se desítky účastníků demonstrace rozhodly vyjádřit svobodně svůj názor. Nejspíš opojeni názory zaznívající na PROtivládní, PROtievropské demonstraci, kde místy rezonovala i PROruská PROpaganda, rozhodl se někteří tito PROrusky orientovaní PROtestující k násilnému vniknutí do budovy Národního muzea. Rozhodli se neuposlechnout výzvy PČR a dokonce příslušníky napadali.
Prostě klasická totalita. Jak si dovolili policisté bránit v mírumilovném násilném vtrhnutí do budovy Národního muzea? Přece svoboda slova a tak…
Lidi mě odsoudí za sympatie s agresorem? Totalita!
Dalším názorem, který je často vyslovován i v mém okolí je totalita v otázce vyjadřování na adresu Ruska. Zde je to pochopitelné. Je to země, která přece neudělala nic špatného. Sice unáší děti, které pak umísťuje do převýchovných táborů, staví filtrační kempy, nutí občany Ukrajiny přijmout ruské občanství jinak nedostanou léky, popravuje civilisty, snaží se vyhladit národ, veřejně hrozí jadernou válkou a ve státem kontrolované televizi volá po vyhlazení a porobení bývalých zemí SSSR či vyhrožuje raketovým útokem na státy NATO.
A co udělá náš stát a tato nová totalita? Samozřejmě že jdou proti režimům, které měly vlastní občany na prvním místě. Nejdřív člověku zakáží hajlovat a teď aby se bál provolávat slávu i dalšímu režimu, který má k nacistickému režimu nejblíže.
Bojujme nebo totalita opravdu přijde
Ale u příležitosti oslav Dne boje za svobodu a demokracii a Mezinárodní dne studenstva nezaznívaly pouze ukňourané a ublížené názory.
Ať už to byla paní Nerudová, předsedkyně Poslanecké sněmovny Pekarová Adamová, předseda senátu Vystrčil či prezident Pavel. Jedno měly jejich proslovy společné – i když by se mohlo zdát, že demokracii už máme a není potřeba za ni bojovat, opak je pravdou. U demokracii musíme pečovat neustále. Musíme za ni neustále bojovat.
Aby se pak nestalo, že ona totalita, která je vývozním artiklem Ruska, k nám doopravdy přijde, tak jak se už děje na východ od nás, kde se některé státy snaží o ovládnutí soudů či státní kontrolu médií.
Zdroje:
