Článek
Ne, není to normální. Ale ticho taky není normální.
Tohle není zpověď. Ani článek z poradny pro vztahy. Je to něco mezi. Protože už nevím, kam ten příběh zařadit. Není to úplně tragédie, protože jsme se nerozvedli. Ale není to ani komedie, i když zpětně mi některé momenty přijdou jako špatný sitcom.
V jednom bytě, ve dvou světech
Můj muž je pořád tady. Chodí domů, nosí nákup, dívá se na fotbal. Já mu vařím, peru, někdy i dám pusu na čelo. Ale nevede se mezi námi žádný dialog. Jen ty základní technické přenosy. „V lednici je salám.“ „Máš to v koši na prádlo.“ „Zase jsi nenechal v koupelně ručník.“ Konec spojení.
Měsíce plynou. Žádná hádka, žádná aféra, žádné slzy. Jen to prostě jednoho dne utichlo. A já jsem nejdřív čekala. Pak jsem to začala chápat. A pak jsem to už jen tiše nesla.
A pak jsem ho napálila
Nejsem ten typ, co stalkuje. Teda… vlastně jsem si to o sobě myslela. Ale víte, jak to je – když ticho trvá dost dlouho, začneš zkoušet věci, které ti dřív přišly zoufalé.
Založila jsem falešný profil. Normálně na něj. Vymyslela jsem si jméno, fotku jsem stáhla někde z internetu, trochu rozmazala a nahrála do aplikace, kam občas chodí. Napsala jsem mu úplně obyčejnou zprávu. Něco jako „Ahoj, asi tě znám z vidění, nebyls ty v kině na tom filmu s DiCapriem?“ Hnusná lež. Já vím. Ale byl to pokus. Test. Provokace.
Odpověděl za dvě minuty.
A pak jsme si psali. 3 měsíce.
Flirt bez viny
Nepsal žádné prasárny. Což mě trochu uklidnilo. Ale zároveň mě to rozsekalo. Psali jsme si, jako by se nic nedělo. Jako by měl dobrou náladu, jako by byl zvědavý. Dokonce si postěžoval, že je doma tak trochu dusno a že má rád, když si může s někým „normálně povídat“. Taky že má rád klidné večery a že víno je přeceňované, ale že občas sklenka padne dobře. Zvlášť, když je s kým mluvit.
Překvapivě trefné. Skoro bych ho za to políbila. Jenže to jsem nemohla. Protože mluvil s ní. Se mnou. Ale tou druhou mnou.
Kdo je teda moje konkurence?
Kdyby šlo o jinou ženskou, aspoň bych věděla, že bojuju s někým konkrétním. Ale když se do hovoru chytne verze mě, která je zábavná, zvědavá a neokoukaná, zjistíš, že tvoje skutečné já už doma nikoho moc nezajímá. A přitom jsem to pořád já. Jen bez kruhů pod očima a bez připomínek o špinavým dřezu.
Nejhorší je, že jsem si během těch konverzací uvědomila, že ho pořád mám ráda. Ale taky že jsem unavená z toho, že ho musím hrát, abych s ním mohla mluvit.
Konec přišel potichu
Jednou večer jsem mu napsala větu, kterou používám jen já. Takovou blbost, co jsem si kdysi vymyslela – jazykový tik, co nemá nikdo jiný. Nepotvrdil, neodpověděl, zmizel. Ani nezamkl profil. Prostě se odpojil.
Doma je pořád stejně tichý. Ale tentokrát jsem si jistá, že to není jen únava. Je to konec. Ne dramatický. Možná ani ne definitivní. Ale konec toho, co jsme kdysi měli.
