Článek
Fronta, která se nehnula
Byl to obyčejný pracovní den a já se zastavila cestou z práce v obchodě. Měla jsem košík plný potravin, protože jsem chtěla uvařit na další dny a doplnit zásoby. Fronta byla dlouhá a pomalu se posouvala. Byla jsem unavená, ale říkala jsem si, že to vydržím. V tu chvíli jsem ještě netušila, že mě čeká malá konfrontace, která mi zvedne tlak víc než celodenní práce.
Nečekaný pokus o předbíhání
Když jsem se konečně dostala skoro na řadu, ucítila jsem zezadu kočárek, který do mě lehce drcnul. Otočila jsem se a uviděla mladou dvojici s malým dítětem. Usmáli se na mě, ale hned dodali, že by rádi šli přede mě, protože mají malého a ten prý nevydrží čekat. Neřekli to prosbou, spíš jako hotovou věc. Vypadalo to, že očekávají, že jim automaticky uvolním místo.
Moje okamžitá reakce
Normálně nejsem konfliktní člověk a často ustoupím, ale tentokrát mě jejich samozřejmost vytočila. Nešlo o to, že mají dítě, ale o ten tón, jako bych byla povinná jim uhnout. Podívala jsem se jim zpříma do očí a řekla jsem klidně, ale důrazně, že já tu taky čekám a že jejich dítě si klidně může posedět v kočárku ještě dvě minuty. Bylo vidět, že takovou odpověď nečekali.
Ostatní zákazníci mlčeli
Zajímavé bylo, že kolem nás stáli další lidé, ale nikdo nic neřekl. Jen se dívali, jak se situace vyvine. Někteří souhlasně pokyvovali hlavou, jiní jen přihlíželi, ale nikdo se do toho nevložil. Bylo to trochu nepříjemné, ale já jsem cítila, že musím stát za svým. Pokud bych jim ustoupila, připadala bych si slabá a zneužitá.
Zaskočený výraz a ústup
Mladý muž se nadechl, jako by chtěl něco namítnout, ale pak si to rozmyslel. Jeho partnerka vzala kočárek za rukojeť a potichu se zařadili zase za mě. Celou dobu jsem cítila jejich pohledy v zádech, ale už se nepokusili nic říct. V tu chvíli jsem věděla, že jsem udělala správně.
Krátký pocit zadostiučinění
Když jsem konečně zaplatila a odcházela, měla jsem v sobě zvláštní směs emocí. Byla jsem pořád trochu naštvaná, ale zároveň spokojená, že jsem se nenechala odstrčit. Občas je dobré dát jasně najevo hranice, jinak lidé zkoušejí, co všechno si můžou dovolit.
Myšlenka při odchodu
Cestou domů jsem si uvědomila, že nejde o ten jeden okamžik u pokladny, ale o princip. Každý máme svůj důvod, proč spěcháme nebo proč se nám nechce čekat, a kdybychom se začali všichni předbíhat, nastal by jen chaos. A i když jsem si domů nesla těžkou tašku, pocit, že jsem se zastala sama sebe, mi ji udělal o něco lehčí.
