Článek
Myšlenka jít 100 kilometrů za 24 hodin nebyla původně moje. Přišla od kamaráda, který se o podobné závody zajímal už delší dobu. V jeho rodném kraji se navíc pořádá závod Strážnické 100 Honzy Rose – 100 km, přes 2500 metrů převýšení a časový limit 24 hodin.
Nakonec jsme se přihlásili oba.
Můj cíl nebyl závod vyhrát ani si sáhnout na dno za každou cenu.
Chtěl jsem to ujít v limitu a hlavně pokořit své vlastní hranice. Zjistit, kde vlastně jsou.
Příprava nezačíná plánem, ale rozhodnutím
Když se dnes řekne „příprava na stovku“, většina lidí si představí přesný plán, tabulky, tréninkové dávky.
Moje realita byla jiná.
Když jsme začali o účasti na tomto závodě uvažovat, zhruba rok dopředu, běhal jsem rekreačně cca jednou za 14 dní. Začal jsem velmi nenápadně.
V květnu jeden výběh za čtrnáct dní. Pak jednou týdně. Vzdálenost postupně z 5 km na cca 15 km, občas jsem šel na kolo, občas na kolečkové brusle. Žádné drama.
Zlom přišel v listopadu, kdy jsme se oficiálně registrovali. Od té chvíle jsem běhal dvakrát týdně, ale férově přiznávám, že v zimě se mi běhat moc nechtělo. Počasí, tma, zima – nebyl jsem hrdina.
Místo toho jsem to kompenzoval jinak:
- domácí silový trénink (kettlebell, dřepy, jednoručky)
- v kanceláři jsem u stolu často stál na balanční podložce (4 hodiny denně)
- každý den jsem se snažil ujít alespoň 9 000 kroků
- plavání 1× týdně
A fungovalo to.
Hůlky: rozhodnutí, které jsem dlouho zvažoval
Součástí přípravy bylo i rozhodování o věcech, které na papíře dávají smysl, ale v realitě už méně. Jednou z nich byly trekové / nordic walking hůlky.
Na jednom z tréninkových pochodů jsem si je vyzkoušel. Chtěl jsem vědět, jestli mi pomůžou do kopců a uleví nohám.
Výsledek byl překvapivý – spíš mě brzdily.
Nešlo ani tak o fyzickou zátěž, ale o:
- neustálé přendávání
- hlídání rytmu
- řešení, kam je dát, když je zrovna nepotřebuju
Místo úlevy jsem cítil, že mi berou pozornost.
Nakonec jsem se rozhodl, že na závod půjdu bez hůlek.
Bylo to čistě subjektivní rozhodnutí, ale zpětně ho hodnotím jako správné.
Ano, byla tam jedna pasáž, kde by se opora hodila. Vyřešil jsem to jednoduše – v lese jsem si vzal klacek a šel dál.
Tohle rozhodnutí mi připomnělo jednu důležitou věc:
Ne každá „doporučená“ výbava je správná pro každého.
Intenzivní fáze: méně přemýšlet, víc dělat
45 km z přípravy. Bez cíle, bez publika. Jen já a kilometry.
Od konce února jsem najel na intenzivnější režim:
- 4× týdně běh
- intervaly do kopce
- krátké rychlé běhy
- dlouhé běhy s postupným navyšováním vzdálenosti
Nešlo o tempo. Šlo o čas na nohou a sílu v nich.
V dubnu jsem si dal dva klíčové testy:
- pochod 30 km
- pochod 45 km
Chtěl jsem jít alespoň 60 km, abych věděl, jaké to je být „za půlkou“. Nakonec jsem se k tomu nedostal, ale i těch 45 km mi dalo důležitý klid.
A tady přišlo jedno zásadní zjištění:
Pokud zvládnete ujít 40–45 km v kuse, zbytek už je hlavně v hlavě.
Každému bych doporučil si takovou vzdálenost vyzkoušet. Ne kvůli nohám, ale kvůli psychice.
Trénink, který mi dal nejvíc (a nebyl to běh)
Paradoxně jsem si z celé přípravy nejvíc užil dva nebo tři dlouhé výšlapy, které jsem šel jen sám.
Bez tempa. Bez cíle. Jen jít.
Někdy s audioknihou, někdy úplně potichu.
Byl jsem sám se sebou, s přírodou a s myšlenkami.
Tenhle klid na závodě nezažijete. Tam je hluk, lidi, kontrolní body, tlak.
V tréninku jsem pochopil, že právě tyhle chvíle samoty jsou neviditelný mentální trénink a nejraději na tyto chvíle vzpomínám.
Celkově jsem šel cestou objemu.
Hlavě jsem věřil. Říkal jsem si, že až na to dojde, prostě to ukousnu a půjdu dál.
Věci, které se o přípravě na 100 km moc nepíšou
Na závěr pár poznámek, které bych si přál slyšet dřív:
- příprava nemusí být dokonalá, ale musí být dlouhodobá
- zimní výpadky nejsou selhání, pokud to vyvážíš jinak
- 45 km test ti dá víc klidu než další „rychlý běh“
- hůlky nejsou nutnost – pokud tě v tréninku ruší, na závodě to bude jen horší
- jednoduchost často funguje lépe než „plná výbava“, zvlášť na dlouhé vzdálenosti
- objem připraví tělo, samota připraví hlavu
- nemusíš vědět, že to zvládneš – stačí být ochotný to zkusit
Příště se podíváme na výbavu, jídlo a detaily, které mi buď pomohly, nebo mě stály zbytečné síly. Protože u stovky často nerozhodují kilometry, ale maličkosti.
