100 kilometrů za 24 hodin: Den závodu – když plán přestane platit

Týden před závodem jsem měl jasno. Poslední běžecký trénink dám dva dny před startem. Jen lehký běh, zhruba 12 až 15 kilometrů. Ve středu jsem si ho odběhl a pak už nezbývalo nic jiného než čekat do pátku. Byl jsem na sebe opatrný, nechtěl jsem se zranit, či se nějak nachladit. Čekání bylo horší než samotný trénink.

Jídlo v den závodu jsem řešil víc, než by bylo zdrávo. Startovalo se až večer, takže jsem nakonec zvolil strategii „neblbnout“. Ráno ovesné vločky, banán, med. Na oběd kuřecí řízek v sezamové strouhance a k tomu bramborová kaše – ne jako ideální sportovní strava, ale jako jídlo, které mám rád a které sním i se staženým žaludkem. Po cestě na místo závodu ještě gulášová polévka s rohlíkem a zhruba hodinu před startem kuskus se zeleninou. Asi ne nejlepší, ale fungovalo to.

Celý den jsem byl nervózní. Stažený žaludek, neustálé přemýšlení, jestli mám všechno. Kontroloval jsem věci pořád dokola. Nakonec jsem si řekl, že co nemám, to nemám. Hlavní jsou boty, oblečení a čelovka. Zbytek se nějak vyřeší.

První kilometry utíkaly překvapivě dobře. Tempo rozumné, hlava klidná. První větší krize přišla po zhruba třiceti kilometrech. Ozvala se stará bolest v koleni. Nasadil jsem ortézu, ale hned mi došlo, že je pozdě. Měl jsem ji mít preventivně od startu. Dalších dvacet kilometrů bylo víc o snášení bolesti než o samotné chůzi.

Na kontrolním stanovišti na 45 kilometru jsem vážně uvažoval o tom, že skončím. Koleno bolelo při každém kroku a před námi byl výstup na nejvyšší bod trasy, ve tři hodiny ráno a při minus dvou stupních. Stál jsem před volbou: vzdát to, nebo zkusit pokračovat s práškem proti bolesti a dojít aspoň na další checkpoint vzdálený asi patnáct kilometrů.

Rozhodl jsem se pokračovat.

Přibližně po půl hodině prášek zabral. Bolest výrazně ustoupila. Při výstupu do kopce se člověk zahřál a než jsme se dostali nahoru, začalo svítat.
Ten moment, kdy se rozední po noci bolesti, byl psychicky strašně silný. Byl jsem opatrný, koleno jsem hlídal, ale mohl jsem pokračovat.

Už někdy kolem šedesátého kilometru jsem si začal víc uvědomovat batoh na zádech. Do té doby jsem ho prakticky nevnímal. Byl tam, patřil k výbavě, byl samozřejmostí. Jenže postupně se začal připomínat.

Nesl jsem s sebou zbytečně velký batoh a hlavně zbytečně moc věcí. Především jídla. Gely, tyčinky, ořechy, sušené maso, přesnídávky. Všechno s pocitem „co kdyby“. Realita závodu ale byla jiná. Občerstvovačky byly dostatečné a většinu věcí jsem s sebou nesl úplně zbytečně.

Po desítkách kilometrů se každé kilo navíc začne počítat. Ne hned. Ne dramaticky. Ale plíživě. Začala bolet ramena, měnil jsem popruhy, přehazoval váhu, hledal úlevu. Každá změna pomohla jen na chvíli.

Zpětně vím, že menší běžecká vesta by byla lepší volba. Nejen kvůli váze, ale i kvůli psychice. Když si člověk uvědomí, že si nese něco zbytečně, začne ho to bolet dvakrát – fyzicky i v hlavě.

Další krize přišla kolem osmdesátého kilometru. Tentokrát už to nebylo koleno. Ozvala se chodidla. Každý krok začal bolet jinak. Nebyla to ostrá bolest, spíš tupá, plošná únava, která se postupně rozlévala celým chodidlem. Měl jsem pocit, jako bych šel přímo po kamenech, i tam, kde žádné nebyly.

Tady se naplno ukázalo, že boty nebyly ideální volba. Trailovky, které jsem měl na sobě, jsem sice znal, ale jejich podrážka nebyla stavěná na tak dlouhou vzdálenost. Po osmdesáti kilometrech už chodidla cítila každý kamínek, každý kořen, každý dopad. Nebyly puchýře, nebyla krev, ale únava materiálu – bot i nohou – byla znát na každém kroku.

Zpětně vím, že lepší, více tlumené boty by tuhle část výrazně ulehčily. Neudělaly by zázrak, ale bolest by byla jiná. Měkčí. Snáz snesitelná.

A pak přišla další rána, tentokrát čistě psychická. Špatně jsme se zorientovali. Hlava už byla nastavená na posledních deset kilometrů, ale místo toho jsme došli teprve na checkpoint kolem osmdesátého kilometru. Zbývalo ještě dvacet.

Tohle bylo nejtěžší. Ne bolest v koleni ani v chodidlech, ale zjištění, že cíl je najednou dvakrát tak daleko. Přestal jsem přemýšlet v kilometrech. Šlo jen o další krok. Nejbližší strom. Další zatáčka.

Poslední rovinka. Atmosféra cíle, a to že vidím své blízké, kteří mi fandí, dodala energii, o které jsem si myslel, že už žádná nezbyla. Posledních tři sta metrů jsme se rozběhli. Cíl. Hotovo.

Všechno mě bolelo. Byl jsem vyčerpaný. Ale zároveň extrémně šťastný. A hlavně doma.

Cílem závod neskončil. Jen se změnil jeho charakter.
Tělo se zastavilo, ale hlava ještě dlouho běžela dál.

Příště se podívám na to, co následovalo po doběhu — chyby v prvních minutách, jídlo, které skutečně fungovalo, zvláštní prázdnotu i na moment, kdy člověk pár dní po závodě začne plánovat další výzvu.