Článek
Na podlaze pod pisoárem je pár žlutých kapek. Nepříjemný pohled, a přitom tak výmluvný obraz. V tu chvíli se ukazuje rozdíl mezi člověkem, který chápe odpovědnost, a tím, kdo čeká na příkaz shora. Individualista si uvědomuje, že někdo jiný musí přijít, ohnout záda a vytřít po něm. Stačí trocha empatie a úcta k druhým, nic víc. A právě proto si dává pozor — ne proto, že by mu to někdo nařídil, ale proto, že cítí vnitřní odpovědnost.
Respekt zevnitř, ne z vyhlášky
Kolektivista na tohle reaguje často podrážděně. Tvrdí, že individualista myslí jen na sebe. Jenže pravý individualista nepotřebuje ceduli, která mu říká, co má dělat. Jeho svědomí není závislé na nápisu „prosíme, nekapejte moč na zem“. Kdyby potřeboval připomínku, už by to znamenalo, že v něm chybí základní respekt – ten, který vychází zevnitř, ne z obvodní vyhlášky nebo firemního řádu.
Kdo potřebuje pravidla, ten ztrácí charakter
Systém, který musí člověku vše vysvětlit, hlídat a kontrolovat, nevychovává odpovědné lidi – jen poslušné automaty. Kolektivní myšlení často vede k tomu, že lidé dělají správné věci jen proto, že se to „musí“. Individualista dělá správné věci, protože to chce. Ne proto, aby získal uznání, ale proto, že by sám sebe nerespektoval, kdyby se choval jinak.
Individualismus jako nejvyšší forma ohleduplnosti
Být individualistou neznamená být egoistou. Znamená to brát odpovědnost za své činy a chápat, že svoboda a ohleduplnost nejsou v rozporu, ale v rovnováze. Individualista nenechává po sobě nepořádek — ani fyzický, ani morální. Není třeba mu stát za zády, kontrolovat, pokutovat nebo hanit. Individuální zodpovědnost je totiž tichá, ale důsledná. A právě proto je to nejvyšší forma respektu.
