Článek
Číslo, které mě posadilo
Seděla u malého stolu, před sebou otevřenou obálku z úřadu. Když jsem si sundávala kabát, jen řekla, ať si sednu. Pak mi posunula papír tak, aby na něj bylo dobře vidět. Na výměru stálo, že její měsíční důchod je 11340 korun. Myslela jsem, že špatně čtu. Očekávala jsem málo, ale ne takhle málo. Podívala se na mě, jako by se omlouvala, že mi něco takového vůbec ukazuje. Mně se ale sevřel žaludek. Celý život pracovala a tohle má být odměna.
Všední dny bez jistoty
Začala mi popisovat, jak s tou částkou každý měsíc bojuje. Nájem spolyká většinu peněz. Po zaplacení služeb a léků jí zbývá tak málo, že musí plánovat každý nákup dopředu. V lednici má často jen to nejnutnější. Nakupuje hlavně zlevněné potraviny a někdy jí vyjde jen na rohlík a obyčejný čaj. Topí minimálně, prý jen tak, aby neprochladla. Když jsem se rozhlédla po kuchyni, všimla jsem si starého sporáku, který už dlouho sotva drží pohromadě. Opraváře si dovolit nemůže, takže se modlí, aby ještě vydržel.
Nepřiznané obavy
Při vyprávění se snažila působit klidně. Ale mezi větami se objevovaly drobné pauzy, které říkaly mnohem víc než její slova. Přiznala, že odmítá chodit s lidmi ven, protože nechce vysvětlovat, proč si nemůže dát ani obyčejnou kávu. Dřív byla společenská, ale teď se drží doma, aby nikdo nepoznal, jak málo si může dovolit. Vidět ji takhle bylo pro mě nepříjemné. Ne proto, že by mě obtěžovala. Ale proto, že jsem si uvědomila, jak snadno může kdokoli sklouznout do stejné situace.
Těžká myšlenka na závěr
Když jsem odcházela, držela hrnek v rukou jako něco, co ji jediného hřeje. Já naopak cítila chlad. Ne z jejího bytu, ale z poznání, že i člověk, který celý život dělal, co měl, může skončit v podmínkách, které bychom nepřáli nikomu. A cestou po schodech jsem si uvědomila, že její tichý úsměv na chodbě je jen slabá ochrana před světem, který se o ni přestal zajímat.
