Článek
Andrej Babiš, Tomio Okamura a v podstatě celá vládní koalice mají plnou pusu míru, nechtějí podporovat Ukrajinu dodávkami zbraní, protože chtějí mír, když ale vidí ve své bezprostřední blízkosti ideální ukázku smíření, kdy si dva kdysi znepřátelené národy podají ruku, omluví se za hrůzy, které si vzájemně způsobily a s optimismem hledí do sdílené budoucnosti, zásadně to vládní koalici nevyhovuje a probouzením starých démonů se snaží celou akci pokazit.
Když vidím odpůrce Sudetoněmeckého sjezdu s nenávistnými transparenty a slyším vládní politiky, jak si s nimi notují, ptám se, čeho chtějí dosáhnout? Jak by vypadalo ideální vyřešení sudetoněmecké otázky podle nich? Historii přeci nikdo nezpochybňuje. Němci jsou ti, kteří si dobře uvědomují, co druhou světovou válkou způsobili a dodnes se i další generace staví k tomuto tématu s velkým respektem a velmi zodpovědně pečují o historickou paměť. Omluva za holokaust bylo též první téma Sudetoněmeckého sjezdu. Ještě výraznější moment nastal již v roce 1970, kdy tehdejší spolkový kancléř Willy Brand poklekl před varšavským ghettem a pohnutým hlasem prosil o odpuštění. Podobného gesta jsme se od sovětských okupantů, kteří mají též na svědomí minimálně tisíce českých životů od dob politických čistek v 50. letech, nikdy nedočkali. Cílená likvidace českých letců, odbojářů a lidí stavějících se na odpor proti komunismu ze strany Čechů pod vlivem sovětských ideologů je dobře známa celá historická kapitola. Píši to proto, aby nám došlo, že házet vinu za nacismus na 90. letou babičku, která přišla navštívit místo, kde žili její předkové, poklonit se jejich památce a možná si připomenout hrůzy, které zažila během pochodu po vyhoštění, je naprostý nesmysl. Ti lidé přišli s napřaženou rukou k pozdravu, pokorou a dobrými úmysly. Přeci nám musí dojít, že ve vztahu k minulosti ti dnešní sudetští Němci žádnou historickou odpovědnost nenesou, naopak se velmi zodpovědně a statečně ujali zodpovědnosti za budoucnost, už za to si zaslouží náš respekt a podporu.
Během života jsem se setkal minimálně s desítkami bývalých sudetských Němců žijících v Německu i jinde. Vzpomínám si pouze na jedinou paní, která vyhoštění rodičů stále vnímala jako křivdu a dávala za to vinu Čechům a dodnes jim neodpustila. Ostatní zavzpomínali, pokoušeli se pojmenovat místo, kde žili oni nebo rodiče, někteří projevili dokonce úlevu, že útrapy komunistického režimu nemuseli absolvovat spolu s námi. Všichni mají v Německu vybudovanou většinou dobrou existenci a nikdo z nich o nějakém návratu do staré chalupy v českém pohraničí neuvažuje.
Demagogie je dnes stejně nebezpečná, jako za časů nacismu
Doporučil bych panu Okamurovi, ať si udělají s panem Radimem Fialou výlet třeba na Bukovou horu na Broumovsku. Myslím, že jim tam bude běhat mráz po zádech z toho, že jsou Češi. Je to až mystické místo, které snad každého donutí k zamyšlení, pietě a snad i zjištění, že páchat zvěrstva dokáží za určitých okolností lidé všech národů. Tyto temné kouty lidské mysli zmapoval známý Milgramův experiment, který byl proveden již v roce 1960 na Yalské univerzitě a později v různých dalších státech se stejným výsledkem mnohokrát zopakován. Experiment prokázal, že přibližně 2/3 lidí uposlechnou rozkaz „autority“ jehož vykonáním jiným lidem způsobí bolest nebo nějakou výraznější fyzickou nebo psychickou újmu i přes to, že vidí, že dotyčný člověk trpí. Celá situace se dá usnadnit cílenou propagandou, pokusy o dehumanizaci těch, kteří budou napadeni a strachem z důsledků při neuposlechnutí rozkazu. Tuto naši zranitelnost bychom měli mít stále na paměti.
Mezigenerační přenos traumatu
Asi nejsmutnější je, že i přes podrobné historické znalosti, psychologické studie a spousty dobré vůle ze strany jednotlivců i světových organizací, jsme nedokázali zabránit opakování hrůz 20. století. Na celé planetě stále vznikají celé traumatizované generace, které svojí zkušeností zčásti vědomě, ale z velké části nevědomě ovlivní generace následující. Jedním z mnoha projevů předání traumatu na další generaci může být třeba nevědomé narušení rodičovské vazby ze strachu ze ztráty dítěte. Jenže nedostatečná rodičovská vazba v útlém dětství negativně ovlivní celý živit jednotlivce a tím i celé společnosti. I v moderním 21. století jsme svědky toho, jak na nedaleké Ukrajině děti přicházejí o otce a rodiče o děti. Každou noc jsou i děti nuceny poslouchat kvílení raket a výbuchy dronů, vidí ruiny domů a škol, často nemají vodu a teplo. Tak jako v každé válce nevinní trpí a původci nesmyslného konfliktu se v bezpečí povalují v luxusu.
Vypořádání se s traumatem nefunguje tak, že někdo rozhodne, že je to vyřešeno a není nutné se k tomu vracet. Že se jedná často o velmi dlouhý a komplikovaný proces potvrzují návštěvy stařičkých sudetských Němců, kteří navzdory cestovním útrapám na setkání dorazili a mělo to pro ně obrovský význam. I řady protestujících potvrzují, že pro mnoho Čechů není téma uzavřené. Kdyby si na okraji postávající odpůrci setkání raději přisedli ke stolům k sudetským Němcům a dalším Čechům a dali se s nimi do řeči, nejspíš by zjistili, že transparenty můžou zahodit.
Nástroje propagandy namísto argumentů
Vláda a spřízněné skupiny i jednotlivci nezapomněli v souvislosti se Sudetoněmeckým sjezdem očernit všechny, kteří se „odvážili“ vyjádřit německo-českému setkání podporu. Vládní ANO se zmohlo pouze na fráze, že by to mohlo pro část českých občanů být emočně náročné a vyzývali k jinému místu konání. Kde by ale asi takové setkání mělo proběhnout, když ne v místě, kde žili předkové vyhnaných Němců? Představitelé SPD byli aktivnější, snažili se vytvořit iracionální stereotyp: sudetští Němci rovná se ohrožení. Vědomým vyhrabáváním starých traumat se snažili přisoudit dnešním potomkům sudetských Němců vinu, kterou mít nemohou. V tomto horečnatém zápalu úplně zapomněli na to, že jejich spříznění kolegové z německé AfD jsou jedinou německou politickou stranou, pro kterou není otázka Benešových dekretů uzavřená. Trnem v oku všem kritikům byl pan prezident Pavel, který nad Sudetoněmeckým setkáním převzal záštitu. Udělal naprosto normální, lidsky dobře pochopitelnou věc. Pan prezident se rozhodl pro smíření namísto nesnášenlivosti. Všem dokázal, že na rozdíl od pomatených populistů ví, co znamená mír a co je třeba pro něj udělat.
Při rozhovorech s lidmi s úlevou zjišťuji, že většina nás Čechů je naštěstí v pochopení významu Sudetoněmeckého setkání dál než vláda. Lidé celou akci, včetně účasti vysokých německých politiků, vnímají pozitivně, empaticky a negativní propagandou se nenechávají ovlivnit.
