Článek
Mnozí politici nám slibují, že vyřeší naše problémy, naplní naše peněženky, zajistí skvělou budoucnost a zatočí se všemi lumpy, kteří zavinili ekonomickou stagnaci a další možné i nemožné negativní jevy, které se bohužel dnes nevyskytují jen v České republice, ale ve velké části světa.
Málo zaznívá důležitost osobní odpovědnosti, poctivé práce, schopnosti opatřovat si a ověřovat informace a někdy i sdělení prosté pravdy, že po dobrých časech mohou přijít časy horší, a nemusí a nemělo by to být důvodem k radikalizaci společnosti, která celou situaci jenom zhorší. Mnozí politici se nás pokouší zmást, manipulují se skutečností, do popředí staví záležitosti druhotné a záměrně opomíjí věci zásadní. Nebudu zastírat, že pro mě jedinou volbou jsou strany demokratické, respektující právní stát. Jako běžný občan bych vás chtěl, milí čtenáři, v následujících řádcích poprosit, abyste se nenechali politiky zmást a při parlamentních volbách se rozhodovali podle zdravého rozumu, důvěryhodných informací a pokud možno i s ohledem na budoucí generace.
Některé věci na světě jsou komplikované, jiné naopak celkem jednoduché. Ten, kdo neváhá šířit lži, napadat demokratické instituce, zpochybňovat nezávislost soudů a zesměšňovat a dehonestovat politické oponenty a nezávislé novináře se po volební noci nezmění v moudrého a osvíceného ministra či premiéra, který bude konat v zájmu České republiky a demokratických hodnot. Protože v našem vnímání a konání stále ještě dominují emoce, (ačkoli v biologii sami sebe označujeme jako člověka rozumného), je rozeštvání národa díky podsouvání falešných informací, stavění se do role mučedníka nebo svalování viny na jinou skupinu celkem jednoduchá záležitost. Skutečně schopný politik toto ví, a ví také, že jediná možná cesta, jak se mít v zemi ve všech ohledech lépe, je sjednocovat, respektovat, ctít svobodu a demokracii. Po svobodě totiž už není nic, jen temno a prázdno. Proto ji musíme ze všech sil chránit.
Nenechme se zmást těmi, kteří hořekují, že jim je odpírána svoboda slova a náš demokratický systém nazývají novou totalitou. Ve skutečné totalitě byli lidé za vyřčenou pravdu souzeni, vězněni i popravováni. Dnes je možné ve veřejném prostoru zcela beztrestně lhát a nestane se vůbec nic. Odmítnutí lži ale může být naší svobodnou VOLBOU.
Nedůvěřujme těm, kteří veřejně napadají demokratické instituce a nezávislé soudy. My všichni jsme přeci chtěli, aby soudy byli nestranné a aby politická příslušnost nezajišťovala beztrestnost. Pokud soudy i přes mnohdy velký politický a mediální tlak chrání právo a spravedlnost, zaslouží si jenom náš respekt. Nezapomeňme, že každé soudní rozhodnutí musí být obsáhle právně zdůvodněno a v případě odvolání odsouzeného přezkoumáno soudem vyšší instance. Pokud trochu rozpleteme síť myšlenek těch, co napadají nezávislost soudů, pokouší se nám vlastně sdělit, že spravedlnost zajistí jedině oni sami, popřípadě skupina s nimi spřízněná.
„Není to naše válka.“ Slýcháme od těch, kteří brojí proti podpoře napadané Ukrajiny a snaží se svá vyjádření podpořit rádoby logickými argumenty. Pokud nám však sdělují, že se jich (nás) válka netýká a přitom jsou 1000 km na východ vyhlazována města, bombardovány kostely, školy i nemocnice a vražděny tisíce nevinných civilistů, sděluje nám tímto dotyčný „odpůrce války“, pouze to, že má nějaký zásadní osobnostní problém. Náš národ s mimořádným respektem a vděčností vzpomíná na české letce bojující u jednotek RAF, skláníme se před Gabčíkem a Kubišem, kteří se postavili zlosynovi Heydrichovi a dalšími statečnými odbojáři z dob druhé světové války. Jsme vděční statisícům vojáků aliančních armád, kteří obětovali svůj život při osvobozování nacistickou nadvládou dušené Evropy a neřekli si: „Není to naše válka.“ Až Rusko projeví skutečný zájem agresi ukončit a opustí ukrajinské území, nebudou žádné další dodávky zbraní potřeba. Zajímavé je, že se zastánci takzvaného diplomatického řešení války na Ukrajině, tedy kapitulace Ukrajiny, ještě nepochlubili, že by tlačili k ukončení dodávek zbraní i Kim Čong-una.
Když jsem jako začínající lékař pracoval v jedné z jihočeských nemocnic, vyprávěla mi jedna starší dáma, jak k nim na statek za války přišli nacisti. Pohnutým hlasem ovšem vyprávěla dál. Nedlouho po válce příšli komunisti. S nacisty si nic nezadali, sebrali vše, otce zmlátili, statek a stáda zabavili a rodina neměla najednou vůbec nic. Je to jeden ze statisíců příběhů, které psal sám život. Zásadní pro nás ovšem je, že už tenkrát tito nelidští kolaboranti mávali českými vlajkami, oháněli se státními symboly a pod burácením hesel jako: „Republiku si rozvracet nedáme“, likvidovali všechny a vše, kdo se jejich barbarství měl odvahu postavit. Nevěřme těm, kteří opěvují totalitní režim. Dobře se žilo akorát bezpáteřním podporovatelům režimu. Mnohým lidem se i v totalitním systému podařilo najít smysl života mimo materiální hodnoty a prožili relativně dobrý a bohatý život. Milionům lidí však všudypřítomná zrůdnost totalitního systému životy zničila. Tenkrát to byl šedý, monopolární svět bez svobody, bez šancí a bez spravedlnosti. Vzpomeňme si, jak v listopadu 1989 většina z nás s nezměrnou radostí vítala návrat svobody a pestrosti, kterou svět na západ od našich hranic nabízel. Najednou jsme se tam mohli vypravit bez rizika, že nás naši pohraničníci v šumavských lesích zastřelí.
Často slýcháme a čteme o diktátu Evropy, o zlém Bruselu, který nás dusí nesmyslnými nařízeními. Někteří političtí lídři pak z odklonu od Evropské unie udělali jeden z hlavních motivů své kampaně. Paradoxně velkou kritiku směrem k Evropské unii slýcháme i od politiků, kteří z našeho členství v Evropské unii jen profitují. Připomeňme si, že již v roce 1957 6 západoevropských států zakládá Evropské hospodářské společenství. Zjednodušují se pravidla mezinárodního obchodu, umožňuje se migrace pracovních sil, začíná se praktikovat společná obchodní politika západní Evropy vůči velkým obchodním partnerům, a hlavně začíná období nebývalé prosperity a výrazného zkvalitnění osobního i společenského života pro stovky milionů Evropanů. V roce 1993 pak vzniká Evropská unie, která hospodářskou spolupráci rozšiřuje o další hodnoty: nezpochybnitelnost lidské důstojnosti, svobodu (i svobodný pohyb osob v rámci Evropské unie), Demokracii (členské státy Evropské unie se musí hlásit k demokratickým principům), rovnost (všichni lidé jsou si rovni před úřady i před zákonem), právní stát (výkon práva musí být nezávislý a zohledňovat práva všech občanů), zachovávání lidských práv. Jednotlivé státy musí tyto hodnoty přijmout a uvést do praxe než se stanou členy Evropské unie. I přes nesmírnou rozmanitost kulturní, historickou, geografickou i hospodářskou spojuje členské státy respekt k těmto hodnotám. Finanční podpora smysluplných projektů potom přichází jako bonus a důkaz toho, že Evropské unii záleží na tom, aby se zlepšil život lidí i v regionech ekonomicky ne tak privilegovaných nebo odlehlých. Nejspíš všichni znáte školu, hřiště, park, sportovní centrum nebo nějaké léčebné zařízení, které se povedlo za pomoci evropských peněz postavit nebo opravit. Evropská unie nemá zájem vše unifikovat, naopak podporuje regionální rozmanitost. Evropské dotace jsou peníze evropských daňových poplatníků a ti se logicky ptají, jak jsou využity. Proč končí například v nějakém obrovském agrokoncernu, když byly určeny pro malé a střední zemědělské podniky a mohly se tak dostat do regionů k běžným lidem.
Když v březnu 2020 přijela do Prahy europoslankyně Monika Hohlmeierová, šéfka výboru pro rozpočtovou kontrolu Evropské komise, aby objasnila očividný střet zájmů tehdejšího českého premiéra, označil ji Andrej Babiš za pomatenou a pokusil se celou záležitost zpolitizovat. Povedlo se mu tak poškodit image České republiky a znemožnit sám sebe před evropskými partnery. Nenechme se tedy zmást, když ten samý Andrej Babiš dnes objíždí Česko s historkami o tom, jak nynější vláda občanům jenom bere, a že žijeme ve Fialově bídě.
I velmi velké státy vytvářejí různá hospodářská společenství, vědí, že se jim tak zvyšuje šance na hospodářský růst. Proto mi zůstává záhadou, jak si například Tomio Okamura či paní Konečná představují budoucnost České republiky mimo Evropskou unii? Už ta myšlenka postrádá jakoukoli logiku. Proč vystupovat ze společenství, které se v minulých desetiletích mimořádně osvědčilo a dodnes nabízí svým občanům jeden z nejvyšších životních standardů na světě? Pokud, někteří spoluobčané, stále ještě pochybujete o smyslu Evropské unie, pobavte se s běžnými Brity o ekonomických a praktických dopadech Brexitu a zaječí úmysly vás rychle přejdou. Další otázkou zůstává, jak dlouho mají jednotlivé středoevropské státy šanci přežít jako samostatné. Po první světové válce to bylo pouhých 20 let.
Evropskou unii považuji za geniální projekt, ohromně si cením toho, že můžeme být její součástí. Je to živý organismus, který můžeme dále utvářet, aktualizovat na potřeby doby, základních principů se ale nesmíme vzdát. Více informací o Evropské unii ve veřejném prostoru by však bylo jistě na místě. Myslím, že by se spousta pochybností a otázek rychle vysvětlila.
Nebudu a nechci tvrdit, že aktuální vláda Petra Fialy udělala všechno dobře a není důvod jí kritizovat. Na druhou stranu si troufám říci, že v mnoha oblastech pracovala velmi dobře i přes velmi komplikovanou mezinárodní situaci. I těm největším vládním kritikům se někdy něco nepodaří, něco dobře neodhadnou nebo lidsky selžou, ti to ale většinou nepřiznají. Nynější vládě se podařilo navrátit České republice respekt mezi evropskými partnery, navýšit a stabilizovat rating České republiky jako důkaz důvěry mezinárodních trhů v hospodářskou stabilitu, snižovat schodek státního rozpočtu v poměru k HDP. Efektivně zvládala uprchlickou krizi po vypuknutí války na Ukrajině a postavila se s dalšími evropskými spojenci jednoznačně za napadenou Ukrajinu.
Já osobně si nesmírně cením cesty premiéra Fialy spolu s dalšími evropskými lídry do válkou zmítaného Kyjeva. Nezapomeňme, že v té době stála před Kyjevem 65-kilometrová fronta ruské vojenské techniky. I světoví experti tehdy předpovídali pád Kyjeva v řádu několika týdnů. Vím, že mnozí oponenti tenkrát tvrdili, že se premiér Fiala chtěl jenom zviditelnit. Tento argument ovšem politicky ani eticky nemůže obstát. I to je totiž politika, riskantní cestou vyjádřit podporu bezprostředně ohrožené zemi a ukázat tím agresorovi, že napadená země nezůstane sama. Této události si povšimla většina evropských deníků a reportáž z cesty Petra Fialy a dalších evropských státníků vlakem do Kyjeva zaujímala první místa v evropských zpravodajstvích. V kontrastu s přístupem premiéra Fialy zůstává lhostejnost minulé české vlády k agresivním výhružkám Číny předsedovi senátu, panu Vystrčilovi, před jeho cestou na Tchaj-wan v srpnu 2020. Z tehdejší vlády se ho nezastal vůbec nikdo. Za pana Vystrčila se tehdy postavil tehdejší německý ministr zahraničí Heiko Maas během tiskové konference s čínským ministrem zahraničí v přímém přenosu.
Buďme prosím k demokratickým a zodpovědným politikům trochu shovívaví, tak jako jsme občas sami k sobě. Rozlišujme mezi zlomyslností, chorobnou arogancí a lajdáctvím na jedné straně a selháním v jednotlivostech na straně druhé. Možná si ještě mnozí vzpomínáte na nesmyslné obstrukce a blokování práce sněmovny ze strany opozice, stran ANO a SPD, které práci vládě a parlamentu nijak neulehčili.
„Všude nás doprovázej dobrá vůle!“ napsal kdysi Karel Čapek. Ti politici, kteří dokáží dobrou vůli projevit, ti si zaslouží náš hlas.
