Článek
Nový rytmus
Důchod pro mě znamenal možnost nadechnout se. Doma jsem si konečně mohla udělat ráno pomalu, dát si kávu a neběhat podle cizích potřeb. Jenže syn rychle nabyl dojmu, že když nechodím do práce, mám být připravená kdykoli sednout na autobus a dorazit. Po několika týdnech jsem cítila, že se místo odpočinku řítím do další povinnosti. A tak jsem se rozhodla říct mu pravdu.
Reakce, která mě odradila
Oznámila jsem mu to klidně. Řekla jsem, že ho mám ráda, ale potřebuju mít občas víkend jen pro sebe. Znělo to rozumně. Jenže on se okamžitě stáhl. Neposlouchal vysvětlení, jen zopakoval, že od té doby, co jsem v důchodu, jsem se změnila. Podle něj jsem dřív taková nebývala. Jako by moje přání po chvíli klidu bylo projevem sobectví, ne obyčejné únavy po letech práce.
Nevyslovené výčitky
Od té chvíle vzniklo mezi námi ticho, které trvá. Když zavolá, je to krátké a strohé. Už mě nezve, jen mi občas suše oznámí, že děti se ptaly, proč jsem zase nebyla. Připadá mi, že mě trestá. Ne přímo, ale tím tónem, který v sobě nese zklamání. Už mě ani nenapadne mu říkat, že jsem si byla číst u řeky nebo že jsem si koupila lístek do divadla. Mám pocit, že by to bral jako další důkaz, že dávám přednost sobě.
Pochopení, které nepřichází
Čím víc o tom přemýšlím, tím víc vidím, jak jsem ho roky učila spoléhat se na to, že přijedu kdykoli. Nikoho nenapadlo, že to jednou nemusí jít. Jenže lidské síly nejsou nekonečné. Chápu jeho překvapení, ale nechápu, proč je pro něj tak těžké přijmout, že i já mám svůj život. Jako by si mě zařadil do jediné možné role a neuměl mě vidět jinak.
Vztah, který zamrzl
Myslela jsem, že čas to vyřeší, ale nevyřešil. Jeho podrážděnost se nezměnila a moje chuť s ním o tom znovu mluvit zmizela. Zůstali jsme stát každý na své straně a nevím, kdo z nás má udělat krok. A možná ho nakonec neudělá nikdo. Někdy mám pocit, že syn čeká, až se vrátím do starých kolejí. Ale já už nechci žít jen podle něj. A tak mezi námi trvá ticho, které se stalo součástí každého týdne.
