Článek
Jak to celé začalo
Výhra přišla nenadále. Tchán si koupil los jen tak, aby neměl cestou z obchodu prázdné ruce. A najednou měl na účtu peníze, o kterých se nám v rodině jen mluvilo. Manžel to přijal s výrazem člověka, který dostal potvrzení, že jednou budou věci jednodušší. Nemluvili jsme o tom nahlas, ale oba jsme počítali s tím, že dům, úspory a teď i tahle výhra prostě zůstanou v rodině a brzy ji zdědíme. Byli jsme v tom trochu přízemní a nijak jsme se tím netrápili. Brali jsme to jako přirozenou budoucnost, která nás jednou dostane z nejhoršího.
Tchánovo rozhodnutí
Jedno odpoledne nás pozval k sobě. Seděli jsme v jeho obýváku a čekali, s čím vyrukuje. Vytáhl papíry a oznámil, že se stěhuje do luxusního domova pro seniory. Nebyl to domov, kde lidé tráví dny v křesle. Spíš drahý komplex s vlastní kavárnou, zahradou, ošetřovatelskou službou, programy a servisem, který by spolkne velké peníze rychleji, než si člověk stihne zvyknout. A on tam chtěl dát většinu své výhry. Manželovi v tu chvíli vyprchala krev z obličeje. Bylo vidět, že mu to došlo. Peníze, se kterými jsme už oba v duchu počítali, zmizí v účtech toho zařízení.
Když se naděje vytratí
Tchán se přestěhoval během pár týdnů. Najal si službu, která mu přesun věcí zařídila, a za chvíli už seděl na své nové terase s výhledem do zahrady. Při první návštěvě nám ukazoval místnost jako hotelový pokoj. Jenže mně to připadalo jako demonstrace toho, že už s námi nepočítá. Manžel po cestě domů skoro ani nepromluvil. A když mluvil, bylo to jen o tom, že ty peníze mohly být použity chytřeji. Já jsem cítila něco podobného, i když bych to nahlas nepřiznala. Prostě nás to štvalo. A nijak málo. Chtěli jsme, aby si nechal část pro sebe, ale ne aby všechno naházel do místa, které ho přežije možná o pár let.
Co zůstalo mezi námi
Tchán se v luxusu zabydlel a dál už se o nás příliš nezajímal. A my s manželem jsme museli spolknout fakt, že jsme si malovali budoucnost, která nikdy nebude. Ne proto, že by nám ji někdo vzal. Ale protože ji ten někdo dobrovolně utratil na místě, kde jsme nikdy nechtěli, aby skončily peníze, které jsme považovali za jistotu. A tak jsme zůstali jen my dva a naše tiché rozčarování, které se nám pořád vrací, kdykoli si uvědomíme, že jsme se vlastně jen přepočítali.
