Článek
Jak to celé začalo
Tchyně se s ním seznámila během své brigády v místní kuchyni, kde vařila jídlo pro dělníky z ciziny. On přijel na krátkou zakázku, pracoval dlouhé směny a podle všeho si jí začal vážit pro její ochotu pomáhat. Když nám o něm poprvé vyprávěla, smála se jinak než dřív. Působilo to skoro mladistvě a já měla radost, že se v ní probouzí chuť žít.
Postupné vtahování
Jenže týdny ubíhaly a ona mluvila pořád víc jen o něm. Všechno se točilo kolem jeho plánů, jeho práce a jeho únavy. Začalo to být zvláštní, protože on tu měl být jen dočasně. Mně to ale pořád připadalo neškodné. Říkala jsem si, že si jen užívá trochu pozornosti, kterou dlouho neměla. Atmosféra se změnila až ve chvíli, kdy nám oznámila, že uvažuje o tom, že s ním odjede. Ne na jiný kraj, ale zpět na Ukrajinu.
Strach o ni
V tu chvíli se mi stáhl žaludek. Všude jsme slyšeli zprávy o válce, útocích a nejistotě. On tvrdil, že jeho rodná oblast je klidná, ale všechno, co jsme sledovali, říkalo pravý opak. Snažili jsme se jí vysvětlit, že tam není bezpečno. Ona však opakovala, že tam bude mít nový smysl a někoho, kdo o ni stojí. Jako by přestala vnímat cokoliv kolem. Jen jeho. A jeho sliby.
Nepříjemné ticho doma
Manžel se s ní několikrát pokusil promluvit, ale vždy to skončilo hádkou nebo uraženým tichem. Tchyně tvrdila, že ji držíme zpátky a že se nechceme dívat na její štěstí. Nám šlo jen o to, aby neodešla do země, kde každý den padají rakety. Byl to zvláštní pocit. Člověk nechce brát druhému naději, ale zároveň má obavu, že ta naděje stojí na písku.
Když si sbalila kufr
Nakonec si opravdu zabalila kufr. Stála ve dveřích, tvář měla rozhodnou a oči trochu vzdálené. Nepřesvědčili jsme ji. Jen jsme sledovali, jak odjíždí s pocitem, že míří za láskou. A já si uvědomila, že někdy člověk nemá možnost nikoho chránit, i když by dal cokoli za to, aby se zastavil alespoň na okamžik a rozhlédl se kolem.
