Článek
Nečekaná prosba
Seděla jsem u stolu s hrnkem čaje, když za mnou přišel vnuk. Byl celý nadšený a hned spustil, že mají jet se třídou na několik dní do hor a potřebuje peníze. Vysvětlil mi, že už částku sháněl u rodičů, ale prý by potřeboval doplatek. Poslouchala jsem ho a přitom jsem v hlavě počítala, kolik mi zůstane do příštího důchodu. V posledních týdnech mi odešlo víc plateb než obvykle a věděla jsem, že každá stokoruna navíc pro mě znamená šetření na něčem jiném. On po mně chtěl 2000 Kč.
Odpověď, kterou nečekal
Řekla jsem mu, že mu teď přispět nemůžu. Ne proto, že bych nechtěla, ale proto, že už mi nic nezbývá. Čekala jsem zklamání. Místo toho přišla věta, kterou jsem neunesla. Prohlásil, že jsem babička k ničemu. Stál přede mnou s výrazem, který jsem u něj neznala. V tu chvíli se mi zdálo, že už přede mnou nestojí dítě, které jsem nosila do parku, ale někdo úplně cizí.
Ticho po jeho odchodu
Když odešel do pokoje, zůstala jsem sedět jako přikovaná. Přemýšlela jsem, kdy se z něj stal někdo, kdo dokáže říct něco takového. Dobře vím, že děti někdy vypustí první věc, která je napadne, ale tohle mě bodlo přímo do srdce. Uvědomila jsem si, že mě nemrzí jen ta věta. Mrzelo mě, že si vůbec nezkusil představit, jak se asi cítím já. Že ho ani nenapadlo, že i já mám své hranice a nejsem studna bez dna.
Ticho, které zůstalo
K večeru už u nás doma panoval klid, ale mezi námi stále viselo něco těžkého. Do kuchyně se už nevrátil. Slyšela jsem jen tlumené zvuky z jeho pokoje a říkala si, že možná čeká, až to přejde samo. Já jsem ale věděla, že mě ta věta bude pálit ještě dlouho. Ne proto, že ji řekl, ale protože z něj vyšla tak snadno.
Poslední myšlenka před spaním
Když jsem si lehla, uvědomila jsem si, že starší člověk občas není potřebný, jen když opravdu pomoct nemůže, ale i když odmítne pomáhat donekonečna. A že některé mezery mezi generacemi zůstanou, i kdybych se snažila sebevíc.
