Článek
Kde jsou ty časy starověké řecké demokracie, skutečné vlády lidu. Volili ti, kteří byli přínosem pro společnost a případní jedinci se sklonem k uchopení větší moci, než bylo únosné, byli ze socio vyloučení na základě tzv. „ostrakizace“ a to mnohdy doživotně.
Jak jsme na tom dnes? Nejen u nás vítězí populisté, jedinci, kteří jsou schopni naslibovat cokoli jen pro své zvolení a poté sdělí svým voličům, že „zatím nenastala doba či podmínky ke splnění slibu“, případně se to zdůvodní „objektivními okolnostmi“, jež brání v realizaci tvorby slíbeného pozemského ráje.
Soutěž idejí se změnila ve vzájemné osočování stylu „kdo za to může“, v neposlední řadě v agresivní útoky ad hominem se snahou zaujmout posluchače stylem „jak jsem mu to nandal“. Pravda se stává volitelnou a záleží jen a jen na tom, jak je podána obecenstvu, které svému adorantovi věří naprosto vše a protivníkovi zhola nic. A to i přesto, že mnou zvolený politik ustupuje ze svých slibů a volič ostrouhá.
Příkladů je habaděj, ale ten, co se týká de facto nás všech, jsem zmínil v jednou ze svých nedávných blogů. Odkaz Jde o penzijní reformu, kdy ještě před rokem tehdejší opozice a současná část vládní koalice řinčela zbraněmi ve sněmovně a srdnatě tepala tehdejší čtyřkoalici za ožebračování penzistů. Uplynul rok, tehdejší ochránci zbídačelých důchodců tak nějak opustili barikády a téma penzí odsunuli ad acta. I když jde o flagrantní porušení předvolebních slibů, s preferencemi ANO to nehnulo ani o píď.
Oč tedy jde? O volební program, na nějž přísahají případní kandidáti, aby se den poté rozplynul v jakési mlze a který z voličů nikdo nečte? Nikoliv. Dominantní je veřejná prezentace čehokoliv, i zřetelné stupidity, nicméně je-li podána slavnostním tónem, má šanci na úspěch. Občanům stačí vidět svého Jánošíka, který však nebere bohatým, ale jim a na rozdíl od zbojníka z Terchovej jim nic prakticky nic zpět nedá.
Myslíte, že u nás vítězí jakýkoliv smysluplný program, nápady, vize? Omyl. Ony zcela zaniknou, nejsou-li podány občanovi známou osobou, kterou vidí dnes a denně na obrazovce. Známá osobnost naopak může – a často tak i činí – blábolit jakékoliv nesmysly, vše je jí odpuštěno, včetně zřetelné a dokázané lži.
Malý příklad z nedávné reality. Pan Andrej Babiš v turecké Ankaře dostal diplomatický kopanec do pozadí par excellence. Na společném zasedání NATO mluvil jako poslední a nejkratší dobu. Jistě všichni vědí proč. Je brán jako nedůvěryhodný člen, pokračovatel Viktora Orbána, jedinec, který je stále ve střetu zájmů a který mění názory jako jiní fusekle. On sám to pak prezentoval jako společenský dýchánek, kde se řešil fotbal a večerní menu. Nicméně po návratu z neúspěchu mise obvinil prezidenta, že za všechno může on a že mu to jiní státníci sdělili. Na otázku, který premiér či hlava státu mu tuhle informaci řekl, pan Babiš dodnes neodpověděl. Ti s kritickým myšlením vědí, proč. Prezident byl jím následně veřejně nazván podrazákem, aniž by doložil, kdy a kde byl hlavou státu podveden. A opět – voličské preference ANO jsou stále vysoké a nehýbou se.
Co z toho všeho plyne? Můžeš lhát, být při lži přistižen, můžeš neplnit svoje sliby a vše házet na „objektivní okolnosti“ případně na svého předchůdce, který všechno zavinil. Můžeš dokonce vykládat sebevětší stupidity a prohlašovat, že nikdy, pamatujte si to, nikdy neodstoupit. Pakliže máš výborný PR tým a jsi přítomen v médiích, máš skoro vyhráno. Pokud k tomu ještě najdeš viditelného nepřítele, máš vítězství v kapse.
Což je pro současnou politiku naší země tragické zjištění.
