Článek
Jistě – speciálně u morálně etických otázek nemusí samozřejmě ani značná většina podporujících znamenat správnost věci, navíc skutečně zcela zásadně záleží na konkrétním znění zákona. Přesto si nelze nevšimnout zvláštního přezírání, který eutanazii nebo asistované sebevraždě české vlády už mnoho let věnují.
Přitom umírání se bude týkat každého. Je lidské a pěkné přát každému dobrou smrt. Jenže jen přání nestačí. Víme, jaká je realita. Co všechno se může skrývat za frází „zemřel/a po dlouhé a těžké nemoci“ si my, kteří jsme to zatím nezažili, dokážeme jen těžko představit. Bolesti, utrpení, ztráty jistot a důstojnosti je u toho někdy víc, než se dá vydržet. Pro pacienta i jeho okolí. O nepoměru mezi moderními medicínskými možnostmi udržovat naživu - a kvalitou lidského života se píše a mluví čím dál otevřeněji. Vyrovnávat ho dokáže částečně stále se lepšící paliativní péče, která je ale pořád ne každému dostupným a také ne každému dostačujícím řešením.
Stejně, jako je dnes absolutně samozřejmé, že přerušení těhotenství patří k modernímu občanskému státu (přestože diskuze pro a proti jsou stále přítomné), bude tomu tak i s asistovanou sebevraždou nebo eutanazií. Nedat lidem možnost důstojně zemřít je v euro-americké civilizaci dneška neudržitelné. A jen výborná paliativa (paliativní sedace) zdá se nestačí. Tu mají i tam, kde příslušné zákony schválili.
Čas běží a každý den se lidé zbytečně, bez možnosti volby, trápí. Moderní, a třeba říct, že z hlediska biologického i psychického života velmi nepřirozený civilizovaný svět, se nemůže k umírání ve věku supermoderní medicíny stavět jako za baroka. Nebo jinak - budeme pořád poslouchat teze o možnosti zneužití a přitom považovat za dostatečně nezneužitelné legální prodávání útočné automatické pušky?
