Článek
Stella Maris je klinika pro psychiatrické pacienty. Na terapeutických sezeních se tady potkávají dvacetiletá běloška židovského původu Alicia a doktor Cohen. Cormac McCarthy napsal knihu jako záznam jejich sedmi setkání. Tedy čistě dialogicky, žádné popisy. Přesto se mu povedlo, že čtenář nemusí nutně knihu vnímat jako divadelní text, na rozdíl od takového Vlaku Sunset Limited.
Těžko říct, co si který čtenář ve Stelle Maris pro sebe přečte. Lidi jsou různý a různý koníčky maj. V osobě Alicie stvořil McCarthy bytost, která má geniální matematické a fyzikální znalosti. A tluče se v ní vědeckost, touha po poznatelnosti světa a limity našeho poznávání, které jakoby se ambici všechno prokouknout škodolibě posmívaly. Do textu prosakuje známý fakt, že se spisovatel raději než s jinými spisovateli bavil se špičkovými vědci současnosti. Ti skutečně dobří vědí, že na některé otázky nejsou odpovědi. A pokud se vám nechce jen tak v něco věřit a přitom se dostanete až na okraj černé díry nepoznatelnosti… možná pak nezbývá nic jiného, než černo černý humor. A tak si Alicia z doktora utahuje a hraje si s ním. Není snadné vyčíst, že McCarthy nebyl nikdy velkým fanouškem psychiatrie ani psychologie. Doktůrek tahá za kratší špagát celou knihu. Ale upřímně, ona je Alicia opravdu (po)divná ženská.
Mezi terapeutem a pacientem se ideálně předpokládá dialog. Ale Alicia není žádný pacient. Rozhodně dobrovolně nepřijela na kliniku s úmyslem nějak se léčit. Taky z čeho? Že vidí dál než ostatní, že není zrovna zřídlem optimismu, že mívá sebevražedné myšlenky? Alicia je sice mladá, ale v knize už je hodně úplná. Zná svoje stíny a nedělá si iluze. A tak je dialog dialogem jen ve chvílích small talku. Jakmile se zajede na hlubinu, je evidentní, že se rozpadá do dvou monologů. Ano, jeden o koze a druhý o voze. Přesto – Alicia rozhovor potřebovala. Protože ať už je lidská situace uprostřed přírody a společnosti jakkoliv bídná – v rozhovoru je něco lidsky důležitého.
Co tedy skrze Stellu Maris McCarthy vzkazuje? Tak třeba: člověk je z přírody a neměl by si na ní moc vyskakovat. Ani věda ani víra nás z hlubokých lidských složitostí nevysekají, když tedy budeme k sobě poctiví a upřímní. Většinou se prožíváme víc, než je potřeba a zapomínáme se tomu smát, přestože ani smích není spasitel. Věříme vlastně raději na osud než na náhodu, je ale dost možné, že náhoda je naše jediná jistota.
