Článek
Tento článek bude ale trochu jiný. Rád bych zde poukázal i na jeden pozitivní aspekt. Upozornil na něj už před časem prestižní britský týdeník The Economist, který rozhodně nelze podezírat ze sympatií k Trumpovi a jeho politice.
Pokrytci mohou mít pravdu
V květnu přinesl tento britský magazín článek s výmluvně znějícím názvem Europe’s free-speech problem (Evropský problém se svobodou projevu) s podtitulem J.D. Vance was right (J.D. Vance měl pravdu) věnovaný únorovému projevu amerického viceprezidenta na bezpečnostní konferenci v Mnichově.
Jeho vystoupení tehdy vyvolalo mnoho pobouřených reakcí. Některým vadilo, že přišel poučovat Evropu a mluvil o mnoha jiných věcech, jen ne o bezpečnosti. Jak ale uznává i redakce britského týdeníku, projev obsahoval mnoho myšlenek, se kterými by se dalo souhlasit. Určitě by měly vést přinejmenším k zamyšlení.
Co v projevu zaznělo
Americký viceprezident kromě jiného hovořil o potřebě nebát se nesouhlasných názorů a hlasu obyvatel. Vyjádřil znepokojení nad úpadkem svobody projevu v Evropě. V článku se zároveň poukazuje na to, že i sama Trumpova administrativa má v tomto problém.
Nemá příliš pochopení pro projevy a názory, které se jí nelíbí. A to i přesto, že americký viceprezident ve zmíněném projevu tvrdil, že bude dělat opak toho, co bývalý prezident Biden: Nebude umlčovat lidi a bude hájit právo lidí hlásat odlišné názory.
Redakce týdeníku The Economist jedním dechem velmi správně dodává, že skutečnost, že se někdo chová pokrytecky, ještě neznamená, že nemá pravdu. Evropa si musí přiznat, že k excesivnímu zasahování do svobody projevu v mnoha zemích skutečně dochází.
A jak připomíná britský týdeník, opravdu nejde o jednoznačně problematické projevy, jako je dětská pornografie, úniky státních tajemství nebo úmyslné podněcování k fyzickému násilí a obecně různé výhružky, které problémem jsou a sám jsem je bohužel musel řešit také.
Téměř všichni se shodnou na tom, že zmíněná jednání je potřeba postihovat. Problém je v tom, že potlačování názorů se často vztahuje i na projevy, které údajně zraňují city lidí nebo jsou podle názoru některých úředníků nepravdivé.
Tichá modlitba zločinem
A ne, nejedná se zdaleka jen o často připomínané Maďarsko, které Vance mimochodem nezmínil. Nastal čas přiznat si, že svědky omezování svobody projevu jsme i v zemích s dlouhou demokratickou tradicí a nejde o žádný populistický výmysl. Měla by jim být také věnovaná pozornost, protože v nich dochází k neméně závažným případům, jako v Maďarsku.
Zvlášť varovná je podle amerického viceprezidenta situace ve Velké Británii, často považované za kolébku moderní parlamentní demokracie. Zmiňoval jmenovitě dva případy.
Před více než dvěma lety britská vláda obvinila Adama Smitha Connera, 51letého fyzioterapeuta a armádního veterána, z toho, že stál 50 metrů od potratové kliniky a tři minuty se nenápadně modlil, nikomu v ničem nebránil, s nikým nekomunikoval, jen se tiše modlil sám.
Poté, co si ho všimli policisté, chtěli vědět, za co se modlí, Adam jednoduše odpověděl, že se modlí za svého nenarozeného syna. Kvůli tomu, že se zdržoval v tzv. „buffer zone,“ kde jsou zakázané jakékoli protesty, dostal dvouletý podmíněný trest a pokutu ve výši devět tisíc liber.
Nebyla to jediná záležitost tohoto druhu
Loni v říjnu, začala skotská vláda rozesílat dopisy občanům, jejichž domy leží v takzvaných zónách bezpečného přístupu. Byli varováni, že i soukromá modlitba v jejich vlastních domech může být porušením zákona.
Jinými slovy, zločinu se tedy vlastně lze dopustit i myšlenkou. Určitě se nemůžeme divit, že něco takového může u některých lidí vyvolávat asociace s jedním slavným dílem od George Orwella.
Případů postihů naprosto neškodného jednání by se však našlo více a vydaly by hned na několik článků. Jeden příklad za všechny: Britští policisté zadrželi 71letého důchodce z Kentu, který skončil v poutech a byl držen osm hodin na policejní stanici za post na sociální síti X.
V příspěvku kritizoval propalestinské demonstrace po 7. říjnu 2023 a varoval před antisemitismem. Post se nakonec ukázal jako zcela neškodný a policie se musela omluvit.
The Economist si všímá toho, že britská policie je obzvláště horlivá. Policisté tráví tisíce hodin prohledáváním potenciálně urážlivých příspěvků a denně zatýkají 30 lidí. Mezi zatčenými byl muž, který na Facebooku kritizoval imigraci, a pár, který kritizoval základní školu své dcery. Přibývá znepokojivých případů zatýkání a stíhání dokonce i za nevýhrůžné projevy na internetu.
Jako urážka majestátu
Problém mají i další země nacházející se na západ od nás. Někde mediální regulátoři ani neskrývají svoji politickou zaujatost. Zmiňovaný je v článku případ, kdy byla ve Francii udělená konzervativní televizní stanici pokuta 100 000 eur za to, že označila potraty za hlavní světovou příčinu úmrtí.
V Německu se zase v roce 2021 zpřísnil zákon, který má chránit volené zastupitele před urážkami. V tamním trestním zákoníku je v § 188 zahrnutý čin urážky, pomluvy a hanobení namířené proti politickým osobnostem. Tento zákon se ovšem uplatňuje i v případě satiry či politické kritiky. Nepřekvapivě bývá přirovnávaný k zákonu trestajícímu urážku císařského majestátu.
Bývalý zelený vicekancléř Robert Habeck proslul tím, že podal více než osm set podnětů pro stíhání svých spoluobčanů. Známým se stal případ muže z Bavorska, jemuž policie prohledala byt a zabavila počítač, protože na sociálních sítích publikoval kromě jiného Habeckovu fotku parodující reklamu na značku šampónů Schwarzkopf Professional, kde se popisek změnil na „Schwachkopf Professional.“
Schwachkopf je vcelku měkká německá nadávka, překládaná například jako „blbec“, „omezenec“ či „tupec.“
Redaktora ultrapravicového plátku Deutschland-Kurier blízkého AfD zase odsoudili na sedmnáctiměsíční podmínku. Proč? Zveřejnil totiž fotku exministryně vnitra Nancy Faeser s nápisem „nenávidím svobodu názorů.“
Ve Finsku je zase možné být trestaný za urážku náboženské víry. Na druhou stranu je ale už šest let souzena konzervativní poslankyně Paivi Rasanenová, která na síti X doslovně citovala pasáž z Bible, která homosexualitu označuje jako hřích.
Kvůli tomu byla stíhaná za podněcování nenávisti proti sexuální menšině. Nižší soudy ji sice osvobodily, nyní však případ řeší ještě finský nejvyšší soud. Trestat se může tedy jak urážka něčí víry, tak i citování textu z Bible. Někdy může být opravdu těžké zachovat se tak, aby člověku nehrozil soudní postih. Třeba když se řeší právě náboženství.
Odstrašující příklady
Zmínil jsem jen pár příkladů, které zazněly přímo ve Vanceově projevu a další pro ilustraci. O jedné věci nemůže být pochyb: Ve hře není nic více než důvěra nezanedbatelné části společnosti k demokratickému zřízení. Cílem zákonů proti nenávistným projevům má být lepší soužití mezi lidmi ve společnosti.
Zde platí slova klasika „chtěli jsme to nejlepší, ale dopadlo to jako vždycky.“ Potlačování projevů pod hrozbou trestního stíhání zřejmě vyvolává spíše strach a nespokojenost. Strany označované jako populistické nyní těží z přesvědčení řady lidí, že nemohou říkat, co si doopravdy myslí.
Podle údajů zmiňovaných britským týdeníkem si to konkrétně myslí více než 40 % Britů a Němců. Další podobné případy budou jen vodou na mlýn populistických, extremistických či dokonce antisystémových uskupení.
Jak tedy dál?
Britský deník nabádá k větší ochraně svobody vyjadřování po vzoru prvního dodatku Ústavy USA. V praxi to má znamenat především návrat ke klasickým liberálním myšlenkám, kdy „hlučné neshody jsou lepší než vynucené mlčení a že by lidé měli tolerovat názory ostatních.“
Věci jako pomluvy by se měly řešit podle občanského práva a dostatečně by měla být chráněná kritika mocných. Stalking a podněcování k násilí by samozřejmě měly zůstat trestnými činy, naopak tzv. „nenávistné projevy“ představují natolik vágní pojem, že by se od něho mělo upustit.
V projevu amerického viceprezidenta tedy bylo mnoho pravdy. Jen je veliká škoda, že tento projev bohužel zazněl na nesprávném místě. Navíc člověk, z jehož úst zazněl, sám v tomto nemůže sloužit jako etalon svobody projevu.
Nic to ale nemění na skutečnosti, že jde o reálný problém a Česko by mělo zmíněné odstrašující případy bedlivě sledovat, ať víme, jak věci nedělat. Vždy je nejlepší učit se z chyb druhých.
