Článek
Ti samí, kteří se buďto staví na stranu Ruska i dalších diktátorských režimů, případně zavírají oči nad jejich zločiny. Naopak na Západu nenechají nit suchou. Podle jedněch nesou demokratické západní země neodpustitelnou vinu za veškerý útlak, otroctví a jiná příkoří. Podle druhých jsou zase jejich společnosti beznadějně dekadentní.
Podivné reakce zleva
Začněme krajní levicí. Podle článku na ultralevicovém deníku Alarm nám útok na Írán ukázal, že největší bezpečnostní hrozbou pro celý svět jsou USA a Izrael. V jiném příspěvku ve stejném médiu jsou zase znepokojení z toho, že kvůli vojenskému zásahu proti islamistickému režimu je mezinárodní právo v troskách.
Když ale islamistický režim ve velkém masakroval tisíce protestujících, nikdo si na nejčtenějším českém progresivním deníku podobně velké starosti nedělal. Íránu je zde věnovaná spíše okrajová pozornost.
Progresivní levice totiž řeší jiná a jistě důležitější témata. Stěžejními a opravdu aktuálními tématy jsou v Alarmu především kultura, práce, klimatická krize, queer, Mostecko a také feminismus, u něhož bych se rád zastavil.
Protirežimní protesty v Íránu mají jeden zajímavý rozměr
V zemi, kde může hrozit i smrt za nenošení hidžábu, je odpor k režimu spojený i s bojem za ženská práva. Obrázky žen zapalujících si cigarety z hořících portrétů Alího Chámeneího se nepřekvapivě staly jedním ze symbolů letošních protestů.
A jak zareagovaly progresivní a privilegované bílé feministky (a feministé)? Nijak. Podpora od nich nebyla prakticky žádná. Z jejích strany jsme svědky ohlušujícího mlčení ke zločinům patriarchálního islámského zřízení.
Šéf Pirátů Zdeněk Hřib svými rozpaky budícími vyjádřeními opět ukázal, kde jeho strana ve skutečnosti stojí. Později sice přivítal smrt Chámeneího, předtím ale podobně jako jiní psal na síti X o porušení mezinárodního práva.
Obdobným způsobem argumentovali i mnozí další politici z úplně opačné části politického spektra. Některým to může připadat neuvěřitelné, ale na mezinárodní právo se odvolával i Tomio Okamura.
„Myslím, že ten útok není správný z hlediska Charty OSN. Tady měla do poslední chvíle probíhat diplomatická jednání a stejně jako v případě Venezuely je to v rozporu s mezinárodním právem,“ nechal se slyšet.
Zmatená krajní pravice
Mezinárodní právo nemůže fungovat, když ho mnohé státy naprosto ignorují a není nikdo, kdo by byl schopný ho účinně vymáhat. Na světě se nenašel žádný aktér, který dokázal zastavit Írán, když ohrožoval okolní země a vraždil vlastní lidi ve velkém.
Nikdo nedokázal zakročit, když Írán systematicky postupoval ve svém jaderném programu, z něhož mají mnozí naprosto oprávněné obavy. Úder nepřišel jen tak bez příčiny.
Režim v Teheránu dlouhá léta podporoval teroristické skupiny jako Hizballáh či Hamás, přispíval k nepokojům na Blízkém východě a také pomáhal vyzbrojovat Rusko proti Ukrajině.
Zcela jednoznačně představoval hrozbu pro světový mír. Navíc kromě toho, že nyní bezhlavě útočí na okolní země, se dopouští podobných válečných zločinů jako zmíněný Hamás – užívá civilisty jako živé štíty.
Krajní pravice musí mít těžkou hlavu
A ne, není to kvůli nevinným obětem, které si konflikt vyžádal a zcela určitě ještě vyžádá. V posledních letech totiž často a hlasitě brojila proti islámu. Teď, když přišel útok proti islamistickému režimu, někdejší neúnavní bojovníci s islámem buďto mlčí, nebo odsuzují Ameriku či Izrael jako agresora.
Amerika a Izrael jsou pro ně zjevně větším zlem, než islamismus v jedné ze svých nejradikálnějších a nejodpornějších podob. Ukazuje se, jaké jsou jejich skutečné priority. Můžou si podat ruku s kolegy z řad krajní levice.
Důsledkem probíhajících událostí v Íránu vznikla na první pohled nečekaná názorová spojenectví. Vlastně ale nejde o nic překvapivého. Nejen v Česku, ale prakticky ve všech demokratických zemích se potvrzuje platnost teorie podkovy.
Oba extrémy toho mají více společného, než jsou si mnozí ochotní připustit. Jedná se o ty samé užitečné idioty íránského režimu, jen s obráceným znaménkem.
