Článek
Nejen v Evropě se dočkala obrovské pozornosti. Není divu. Poukazuje totiž na naprosto tristní stav současné evropské ekonomiky a radí v ní EU, jak si má zachovat v dnešním světě relevanci.
Pochopitelně nejde o žádné veselé čtení. Důležité ale je, že v mnohém se strefuje do černého. V první řadě poukazuje na dlouho známou skutečnost, že Evropě ujíždí vlak v oblasti ekonomiky i vývoje nových technologií. Začíná silně zaostávat nejen za USA, ale také za Čínou, a to především v oblasti inovací a obecně vyspělých technologií.
Vzniká jen málo nových společností, které by dokázaly ekonomiku posunout a měly potenciál stát se novými motory ekonomického růstu. Na území EU neexistuje žádná společnost s tržní kapitalizací nad 100 miliard eur, která by vznikla od nuly v posledních padesáti letech.
Naproti tomu všech šest amerických společností s hodnotou vyšší než jeden bilion eur vzniklo právě v tomto období!
Nepromyšlená dekarbonizace
Druhou oblastí je podle Draghiho zprávy nutnost společného plánu, jak plánovanou dekarbonizaci skloubit s udržením konkurenceschopnosti. Reálně nám hrozí, že dekarbonizace uškodí konkurenceschopnosti a růstu.
Přestože ceny energie nyní po energetické krizi vyvolané válkou na Ukrajině výrazně poklesly, podniky v EU se stále potýkají s cenami elektřiny, které jsou 2-3krát vyšší než v USA. Ceny zemního plynu jsou dokonce 4-5krát vyšší.
Tento cenový rozdíl je způsoben především nedostatkem přírodních zdrojů v Evropě, ale také zásadními problémy našeho společného trhu s energií. Zvláště vysoké zdanění energie neúměrně zvyšuje náklady na energii pro naše hospodářství.
Ve střednědobém horizontu pomůže dekarbonizace přesunout výrobu energie na bezpečné a levné čisté zdroje energie. Jednak jsou to obnovitelné zdroje a co je důležité pro nás v Česku, zmiňuje zpráva výslovně také jádro.
Fosilní paliva budou stále důležitá
Jenomže sám Draghi také připouští, že fosilní paliva budou i nadále hrát ústřední roli v tvorbě cen energie, a to přinejmenším po zbytek tohoto desetiletí. Pokud nenajdeme způsob, jak přenést výhody dekarbonizace na koncové uživatele, budou ceny energie i nadále brzdit růst ekonomiky a trápit velkou část domácností.
Dále se ve zprávě správně píše, že konkurence ČLR právě v odvětvích, jako jsou čisté technologie a elektromobily, se stává pro Evropu skutečným problémem, a to díky kombinaci rozsáhlé čínské průmyslové politiky, dotací, rychlých inovací, kontroly nad surovinami a schopnost asijské velmoci vyrábět v celokontinentálním měřítku.
Spoléhání se na čínský dovoz se může z krátkodobého hlediska jevit jako nejlevnější cesta k dosažení našich cílů v oblasti dekarbonizace. Nemusím ale snad dodávat, že pro evropskou ekonomiku by to pochopitelně znamenalo katastrofu kataklyzmatických rozměrů, z níž by se jen těžko vzpamatovávala.
Státem dotovaná čínská konkurence představuje hrozbu pro náš evropský průmysl čistých technologií a automobilový průmysl.
Stagnující výroba elektrovozů
U automobilového průmyslu, konkrétně výroby elektrovozů, bych se rád zastavil. Jak už asi mnozí ví, v rámci EU byl předběžně dohodnutý ambiciózní cíl skončit s výrobou nových vozů na fosilní paliva do roku 2035.
Dosavadní pokrok v elektrifikaci evropské silniční dopravy je ale pomalý. Na mnohé problémy ostatně upozorňoval i komisař pro vnitřní trh Thierry Breton. Čína je ve výrobě cenově dostupných elektromobilů daleko napřed.
Nedávno navíc výrobce Volkswagen oznámil, že uzavře svůj závod na výrobu elektromobilů Audi v Bruselu a poprvé ve své historii zvažuje uzavření závodu v Německu. Evropská výroba navíc elektromobilů klesá - v roce 2024 se očekává, že bude vyrobeno méně modelů než 1,8 milionu v roce 2023, protože poptávka stagnuje.
A pokud už evropští výrobci dokážou vyrábět levnější modely, děje se tak částečně i díky tomu, že přesouvají výrobu do Číny, kde se vyrábějí modely za méně než 20 000 eur.
Jednou z mála potěšitelnou skutečností je, že v EU alespoň roste počet továren na výrobu baterií. Problémem však zůstává dobíjení. Téměř dvě třetiny dobíjecích stanic v EU připadají na Německo, Francii a Nizozemsko.
V Belgii je jich dokonce více než ve všech členských státech EU ve střední a východní Evropě dohromady. Do roku 2035 by spotřeba elektřiny z elektromobilů mohla pokrýt 13,5 % celkové poptávky po elektřině, což si vyžádá až 800 miliard eur investic jen do přenosových sítí.
Hrozba závislosti
Třetí oblastí zmíněnou v Draghiho zprávě, je bezpečnost a snížení závislostí. Rostoucí nejistota na mezinárodním poli samozřejmě představuje hrozbu pro investice. V oblasti kritických surovin jsme navíc závislí na několika málo dodavatelích.
K těm významným bohužel stále patří Čína, a to i přesto, že poptávka po těchto materiálech prudce roste celosvětově v důsledku přechodu na čistou energii. Jsme také nesmírně závislí na dovozu digitálních technologií. Pokud jde o výrobu čipů, 75-90 % celosvětové kapacity na výrobu destiček se nachází v Asii.
Další velké ekonomiky, jako jsou USA, mají stejný problém, aktivně se ale snaží od této závislosti odpoutat. Pokud s tím i v Evropě nezačneme něco dělat, riskujeme, že se staneme snadno zranitelnými a vydíratelnými.
Je dobře, že Draghi výslovně zmiňuje ve zprávě také roztříštěnost a nedostatečnou kooperaci obranného průmyslu, která ztěžuje výrobu ve větším rozsahu a trpí nedostatkem standardizace a společného využití vybavení.
Tím je výrazně oslabená schopnost Evropy působit jako soudržná mocnost. Zpráva uvádí i naprosto tristní skutečnost, že zatímco v Evropě se například provozuje dvanáct různých typů bojových tanků, v USA vyrábějí pouze jeden!
Tří překážky rozvoje
V mnoha zmíněných oblastech se již řada členských států sice snaží jednat samostatně. Je ale nade vší pochybnost, že dosavadní posun výrazně zaostává za tím, čeho bychom mohli dosáhnout, kdybychom jednali jako celek. V cestě podle zprávy stojí celkem tři překážky:
Za prvé, Evropě chybí jasné zaměření. Vyjadřujeme nějaké společné cíle, v praxi je ale nejen nepodporujeme, ale někdy se dokonce naprosto nepochopitelně dělá pravý opak. Např. se často mluví o podpoře inovací.
Evropské společnosti ale musí řešit čím dál více různých regulací, což je zvláště nákladné pro malé a střední podniky v digitálních odvětvích sebezničující. Více než polovina malých a středních podniků v Evropě označuje regulační překážky a administrativní zátěž za svůj největší problém.
Druhá potíž spočívá v tom, že EU nevyužívá efektivně společné zdroje. Např. nespojujeme síly v už zmíněném obranném průmyslu, abychom našim společnostem pomohli integrovat se a dosáhnout většího objemu výroby.
Evropské kooperativní zadávání veřejných zakázek představovalo v roce 2022 méně než pětinu výdajů na nákup obranného vybavení.
Ostatně jsem už mnohokrát poukazoval na to, že společná obranná politika dává největší smysl právě při společných nákupech obranného materiálu. Rovněž neupřednostňujeme konkurenceschopné evropské obranné společnosti.
Chybí větší provázanost a koordinovanost
Mezi polovinou roku 2022 a polovinou roku 2023 šlo 78 % celkových výdajů na veřejné zakázky dodavatelům ze zemí mimo EU, z nichž 63 % směřovalo do USA. Stejně tak nedostatečně spolupracujeme na inovacích a nevyužíváme společně veřejné investice do průlomových technologií, které vyžadují velké kapitálové fondy.
Veřejný sektor v EU utrácí na vědu a výzkum přibližně takový podíl na HDP jako USA, nicméně pouhá desetina těchto výdajů se odehrává na úrovni EU.
S tím souvisí poslední třetí věc: Evropská neschopnost postupovat koordinovaně tam, kde to má smysl. V USA a Číně kombinují různé politiky, od fiskálních politik na povzbuzení domácí výroby přes obchodní politiky k penalizaci protikonkurenčního chování až po zahraniční ekonomické politiky k zajištění dodavatelských řetězců.
Pro EU jako celek však představuje něco takového problém. Vzhledem ke svému pomalému a roztříštěnému procesu tvorby různých politik nemá EU takovou schopnost reakce, jakou mají USA a ČLR. Rozhodnutí se obvykle dělají pomalu problém po problému navíc s hrozbou veta ze strany některého z evropských aktérů.
Čas přehodnotit priority
Dosavadní přístup tedy bude nutné přehodnotit a vítám, že kritika zazněla přímo od člověka, který je v evropské politice insiderem.
„Pokud se Evropa nedokáže stát produktivnější, budeme nuceni si vybrat. Nebudeme schopni stát se najednou lídrem v oblasti nových technologií, majákem odpovědnosti za klima a nezávislým hráčem na světové scéně,“ dočteme se mj. v předmluvě ke zprávě.
Nastal tedy čas bavit se o tom, jak si přenastavit priority. Draghiho zpráva nám v mnoha ohledech správně pojmenovává současné problémy EU a naznačuje, co by se (ne)mělo dále dělat.
Pokud chceme zůstat bohatým a významným kontinentem, na němž budou chtít působit evropské, ale i světové firmy, měli bychom se více zaměřit na podporu inovací, vyřešení problémů s výrobou energie a společný postup (nejen) v oblasti naší bezpečnosti.
Zpráva nám vlastně neříká nic překvapivého, ani nového, ale některé věci je prostě potřeba neustále připomínat. Správné pojmenování problému je však pouze prvním krokem. Pokud chceme skutečnou změnu, nemůžeme zůstat jen u slov.
