Článek
Už samotná skutečnost, že se nachází pár set kilometrů od evropských břehů, jí předurčuje být důležitým cílem politiky sousedství. Zvláště proto, že její problémy nepřekvapivě dopadají i na evropský kontinent.
Aktuálně jde především o palčivé téma ilegální migrace, která se patrně stane jedním z hlavních témat nadcházejících evropských voleb. Ani ne proto, že by její obyvatelé měli v úmyslu mířit ve větších počtech do Evropy, jako spíše z toho důvodu, že právě touto zemí prochází jedna z hlavních tras pro ilegální migraci.
Pro tamní podnikavce se převaděčství stalo velmi výnosným byznysem.
Rozdělená země
Libye už více než deset let nemá stabilní vládu, což neznamená problém jen pro ni samotnou, ale také evropské země nacházející se v její blízkosti. Občanská válka byla sice formálně ukončená nicméně země zůstává stále rozdělená.
Od roku 2014 jí ovládají dvě soupeřící vlády. Západní část Libye spravuje tzv. vláda národní jednoty, mezinárodně uznávaná prozatímní vláda zprostředkovaná OSN, která sídlí v Tripolisu pod vedením premiéra Abdula Hamída Dbeiba.
Východní část ovládá tzv. vláda národní stability premiéra Usámy Hamada se sídlem v Tobruku, kterou podporuje Libyjská národní armáda pod vedením generála Chalífy Haftara.
Právě této absence centrální autority a s ní spojené neschopnosti nastolit pořádek a vymahatelnost práva na celém libyjském území využívají i místní pašerácké skupiny.
Wagnerovci působí dál
Existuje ještě jeden problém taktéž výrazně přesahující libyjské hranice. Už několik let působí v Libyi soukromá armáda známá jako Wagnerovci, dříve vedená Jevgenjem Prigožinem, který loni v srpnu zahynul za velmi zvláštních okolností při pádu letadla.
Vzhledem ke svému „soukromému“ charakteru Rusko často využívalo tyto ozbrojence na svoji špinavou práci, aby mohlo v případě jakéhokoli problému dát od jejich aktivit ruce pryč. Prigožinova smrt ale v žádném případě neznamenala konec činnosti jeho jednotek, které zde pomáhaly šířit ruský vliv.
Ve své činnosti pokračují i po smrti svého vůdce. Moc nad nimi převzalo přímo Rusko, které nyní provádí operace Wagnerovy skupiny v Libyi pod přímou kontrolou Hlavního ředitelství Generálního štábu ruských ozbrojených sil (GRU) a nyní jsou součástí ruského Afrického sboru, který spadá pod ruské ministerstvo obrany.
Není náhoda, že měsíc předtím, než zahynul při leteckém neštěstí, byl Prigožin spatřen na summitu Rusko-Afrika v Petrohradě. Šlo o jednu z mnoha ukázek toho, jak Moskva využívala žoldnéřskou skupinu jako nástroj k prosazování svého vojenského vlivu v Africe.
Rusko jako spojenec
Polní maršál Chalífa Haftar z Libyjské národní armády také udržuje kontakty s Ruskem, aby získal výcvik speciálních jednotek výměnou za zvýšenou ruskou přítomnost v Libyi. Ruská rozvědka GRU připravuje v Libyi důležité strategické hry prostřednictvím vojenských operací.
Cílem je získat vliv ve Středomoří právě i na úkor Evropy. Celkově nestabilní situace nabízí od roku 2018 cestu k posílení ruského vlivu v zemi bohaté na ropu.
Vedle toho už se ruské jednotky Wagnerovců angažovaly v několika zemích subsaharské Afriky, jako jsou Madagaskar, Mali, Mosambik, Středoafrická republika nebo Súdán, a to nejen vojensky, ale i ekonomicky a politicky.
Wagnerovci hýbají migračními toky do Evropy
Vlivem Wagnerovců dokázalo Rusko uplatňovat svůj vliv i ve velké části Afriky. Není divu, že již dříve obvinil italský ministr obrany Guido Crosetto z rozdmýchávání migrační krize v Evropě ozbrojenou skupinu Wagnerovců působící i v řadě dalších afrických zemích.
Prohlásil, že „exponenciální nárůst migračních vln z Afriky je v nezanedbatelné míře součástí jasné strategie hybridní války, kterou používá Wagnerova skupina, jež využívá svůj značný vliv v některých afrických zemích.“
Destabilizace situace v afrických zemích vlivem ozbrojené činnosti Wagnerovců nepochybně představuje jeden z faktorů povzbuzujících migraci. Za migrací stojí z části také Rusko a jeho snaha oslabit tímto krokem Evropu.
Sovětská propaganda v novém kabátě
Ze strany Evropy by bylo obrovskou chybou nadále nečinně přihlížet šíření ruského vlivu v tak důležité oblasti, jakou Libye bezesporu je. A lhostejný by Evropě samozřejmě neměly být ani vzdálenější části afrického kontinentu.
Nejde zdaleka jen o činnost Wagnerovců a migraci. Aniž by tomu byla v Evropě věnovaná významnější pozornost, Rusko našlo i jiné způsoby, jakými se mu bohužel zčásti daří po Africe šířit svůj vliv.
Vedle dodávek obilí jde především dobře zacílenou protizápadní propagandou šířenou na sociálních sítích a různými proruskými influencery.
Cílem ruského snažení není ani tak vzbudit v mladších lidech v Africe sympatie k Rusku, jako jim spíše vštípit představu, že za jejich ekonomické problémy může Západ v čele s USA a Francií. Využívá při tom rétoriku namířenou proti údajnému imperialismu a neokolonialismu Západu.
V podstatě tedy nejde o nic jiného než o propagandu dobře známou ze sovětských dob, pouze v modernějším kabátě lépe se hodícím pro prosazování zájmů Kremlu ve 21. století.
Afrika jako klíčový region
Pro některé možná překvapivě tedy můžeme oba problémy, jak ilegální migraci, tak i šíření ruského vlivu v Libyi, potažmo celé Africe, vnímat jako spojené nádoby. Žádný z nich pochopitelně nelze dlouhodobě ignorovat.
Zvláště když v budoucnu zároveň nepochybně poroste význam afrického kontinentu, který se může pochlubit neuvěřitelným nerostným bohatstvím od fosilních paliv přes drahé kovy až po kobalt, který se užívá pro výrobu lithium-iontových baterií.
Evropě jako celku nyní nezbývá nic jiného než hledat cesty, jak s Afrikou rozvíjet spolupráci, z nichž budou mít prospěch všechny strany a ukázat, že dokáže být skutečně silným a relevantním hráčem. Za žádnou cenu nesmíme dopustit, abychom v Africe vyklidili pozice Rusku a Číně!
