Článek
Dům, který nás měl zachránit
Když jsme ho převzali, všichni kolem říkali, že máme vyhráno. Dvoupatrová stavba, velká zahrada a krásná střecha viditelná už z dálky. Jenže uvnitř je to jiné. Horní patro je plné prasklin, vlhkých zdí a starých rozvodů. Manžel tvrdí, že rekonstrukce by nás zadlužila na půl života. Každé jeho slovo o penězích mě vrací na zem. Vím, že to není výmluva. Nemáme kde brát.
Život v přízemí
Přízemí, to je náš svět. Nízké stropy, místnosti studené od podlahy a okna, která netěsní. V zimě tam nosíme doma čepice. Kdyby někdo viděl, jak tam žijeme, nepochopil by, že nad námi je další patro. Jenže tam nesmíme. Ne kvůli zákazu, ale kvůli strachu. Každý krok by znamenal vidět, co si nemůžeme dovolit.
Rozhovory o penězích
Občas se snažím manžela přemluvit aspoň na malou opravu. Vždycky se podívá do papíru, kde vede všechny naše výdaje. Pak jen zavrtí hlavou. Ví, co dělá, přesto mě to bolí. Nechce riskovat, že skončíme úplně na ulici. Jenže ta opatrnost nás drží v podmínkách, nad kterými se člověk musí pousmát, aby neplakal. Je zvláštní mít dům a přitom se bát zapnout topení, protože účet za elektřinu by nás položil.
Místo, kterého se bojím
Jednou jsem potichu vystoupala nahoru. Strop se tam drolí, ale pořád je tam světlo. Místnosti jsou velké, skoro prázdné, jen pár starých skříní. Kdybych měla peníze, udělala bych z toho krásný domov. Místo toho stojím uprostřed a uvědomuji si, že to všechno je jen pro nás nedosažitelná kulisa. Zavřela jsem dveře a připadala si, jako bych zamkla něco, na co nemám právo.
Ticho, které nás obklopuje
Někdy mám pocit, že náš život připomíná zlatou klec. Vlastníme dům, ale žijeme v části, která sotva splňuje základní pohodlí. Navenek vypadáme jako lidé, kteří se mají dobře, uvnitř žijeme v koutě, protože zbytek domu pomalu chátrá. A já každý den cítím, že za těmi uzavřenými dveřmi nahoru neleží luxus, ale naše nenaplněná možnost žít důstojně.
